Za oknem hučelo město a v tom hluku jsem slyšela volání. Volání osudu, od kterého už se nedalo odvrátit.
Další ráno vonělo kardamomem a mořem. Probudila jsem se dřív než budík, jako by tělo vědělo: dnes se něco změní. Dole šumělo město, auta troubila, rackové křičeli a srdce mi tlouklo netrpělivě.
Karím zavolal sotva jsem dopila kávu.
— Dobré ráno, královno, — pronesl tak, že obyčejný pozdrav zněl jako kompliment. — Jaké máš plány?
— Jen odpočívat.
— Tak dnes jsem tvůj odpočinek já. Připrav se, za půl hodiny jsem u tebe.
Zarazila jsem se, ale souhlasila.
Poslouchala jsem ho okouzleně. Jeho hlas zněl jako hudba. Zdálo se, že i slunce svítí jinak, když je poblíž.
Přijeli jsme do malého podniku u moře. Voněly tam pečené ryby, čerstvý chléb a káva. Karím objednal sám, sebejistě a lehce.
— Ochutnej, — řekl a přisunul mi talíř se zlatavým dezertem. — Datle a ořechy. Říká se, že přinášejí štěstí.
Ochutnala jsem a zasmála se:
— Je to hodně sladké.
— Jako ty, — odpověděl.
V očích se mu mihlo světlo.
Po obědě jsme šli podél pláže. Vlny se líně převalovaly, nebe změklo a mělo perleťovou barvu. Mluvil o bohatství, o lidech, kteří se honí za zlatem a ztratí sami sebe.
— A ty? — zeptala jsem se. — Ty jsi sám sebe našel?
Usmál se koutkem úst:
— Hledám. Možná jsem dnes blíž než včera.
Cítila jsem, že se mezi námi rodí něco nebezpečného. Svět se zúžil na zvuk jeho kroků a teplo jeho ruky, která se náhodně dotýkala mé dlaně. V jednom okamžiku se zastavil a podíval se na mě.
— Marcelo, víš, proč jsem s tebou?
Zavrtěla jsem hlavou.
— Protože nejsi jako ostatní. Tady je spousta žen — výrazných, hlučných, hladových po pozornosti. Ale ty jsi opravdová. Umíš poslouchat. Jsi živá.
Usmála jsem se, ale uvnitř mě něco píchlo. Příliš krásné. Příliš hladké. Všiml si mé pochybnosti a přistoupil blíž.
— Neboj se. Nechci nic kromě tvé důvěry.
Večer mě odvezl zpátky a na rozloučenou mi podal malý váček.
— Amulet, — řekl. — Proti zlému oku. Aby tě chránil.
Uvnitř ležel světle zelený průsvitný kámen.
— Děkuju, — zašeptala jsem.
— Nos ho, — dodal. — Ať ti mě připomíná.
Když jsem vyšla do pokoje, ruce se mi třásly. Položila jsem amulet na noční stolek a dlouho se na něj dívala. Na jedné straně radost, jako by mi osud daroval druhou šanci. Na druhé neklid, kalný jako stín pod hladinou.
Telefon blikl: „Dobrou noc, moje severní tajemství.“
Usmála jsem se, ale uvnitř se pohnula pochybnost. Proč tajemství? Proč ne prostě žena?
Před spaním jsem si amulet pověsila na krk. Kámen studil na kůži. Byl krásný, ale cizí, jako by patřil do života, který nebyl můj. Za oknem hučelo město. A ve tmě, pod šuměním vln, mě poprvé napadlo: „Co vlastně vím o tomhle muži kromě jeho úsměvu?“
Druhý den zavolal znovu.
— Marcelo, dnes ti ukážu nebe blíž, než jsi ho kdy viděla.
— Ty jsi záhadný člověk, Karíme.
— Ne. Jen mám rád, když se ženy usmívají.
Přijel v bílém terénním autě. Sotva jsem stihla obléct lehké šaty a schovat pod ně amulet. Cestou vyprávěl o horách, starých pouštních legendách, kamenech, které si pamatují. Jeho hlas uspával, čas se rozpouštěl.
Za hodinu jsme vyjeli z města. Silnice mizela v písku, horizont se tetelil horkem. Zdálo se, že se země chvěje dechem slunce.
— Tady je jiná Dubaj, — řekl Karím. — Bez skla a lesku. Tady je všechno skutečné.
Vedl mě úzkou pěšinou mezi dunami. Vítr tahal za šaty, vlasy se mi lepily na tvář, písek skřípal pod nohama. V dálce stály beduínské stany. U jednoho z nich stál muž v dlouhém oděvu. Zvedl ruku na pozdrav.
— To je můj bratranec, — řekl Karím. — Dáme si čaj, pak tě odvezu zpátky.
Seděli jsme ve stínu a pili sladký čaj s mátou. Muž skoro nemluvil, občas se na něco zeptal arabsky. Nerozuměla jsem, ale cítila jsem na sobě pohledy — uctivé, a přece obezřetné. V hrudi mi rostl zvláštní pocit: jako bych nebyla na schůzce, ale uvnitř cizího příběhu.
Když se slunce začalo sklánět k obzoru, Karím navrhl, abychom ještě zůstali.
— Západ slunce je tady jiný. Jeden okamžik — a svět se narodí znovu.
Stáli jsme na vrcholu duny. Vítr mě šlehal do tváře, písek jiskřil zlatem. Přistoupil blíž, objal mě kolem ramen a já neucukla. Uvnitř se všechno sevřelo a zároveň rozpustilo.
— Marcelo, — zašeptal, — rozumíš tomu, co cítím?
Mlčela jsem.
— Myslím, že jsem našel to, co jsem hledal.
Políbil mě. Jemně, opatrně, jako by se bál mě vyplašit. Jeho rty voněly mátou a sluncem. Srdce mi bušilo, jako by běželo pískem. Ale hluboko uvnitř se přesto pohnul strach. Příliš krásné. Příliš dokonalé. Svět takový nebývá.
Cestou zpátky mlčel. Díval se na silnici a pevně svíral volant. Zeptala jsem se:
— Je všechno v pořádku?
— Ano. Přemýšlím. Mám velké věci. Projekt. Možná bys mi mohla pomoct.
Zpozorněla jsem.
— Jak?
Usmál se:
— Řeknu ti to později. Teď není čas mluvit o penězích.
Slovo „peníze“ mi přejelo po zádech chladem. Ale on se usmál, dotkl se mé ruky a neklid se znovu rozpustil.
U hotelu mi Karím otevřel dveře, jako by se nic zvláštního nestalo.
— Důvěřuješ mi, Marcelo? — zeptal se tiše.
— Asi ano.
— Tak se neboj. Osud někdy vyžaduje krok do tmy.