Jeli jsme širokými ulicemi a Karím vyprávěl o každé budově, jako by byla živá. Jeho hlas byl měkký, sametový, hlas člověka, kterému dělá radost, když ho někdo poslouchá. A já poslouchala, až se mi všechno kolem zdálo jasnější.
Stará čtvrť připomínala labyrint. Úzké uličky, vyřezávané dveře, vůně koření, čaj, látky, zlato, smích. Karím mi koupil studený datlový nápoj a řekl:
— Tady je všechno opravdové. Bez masek. Jako vy.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Jen jsem se usmála.
Pak mě zavedl do malého muzea. Ve skleněných nádobách tam ležel písek různých odstínů — od bílého po karamelový.
— Vidíte? — řekl Karím. — I písek může být různý. Jeden vypadá obyčejně, druhý se na slunci rozzáří.
— A jaký písek jsem já? — zeptala jsem se žertem.
Podíval se na mě pozorně, trochu přimhouřil oči:
— Ten, který září. Jen jste na to dávno zapomněla.
Ta slova mě zasáhla přímo do srdce. Poprvé po letech se na mě někdo nedíval jako na samozřejmý stín.
Po obědě mě odvezl k moři. Nebyli tam turisté, jen prázdný břeh, horký vítr a písek, který pod nohama tiše zpíval. Šli jsme mlčky. Potom Karím řekl:
— Víte, proč jsem vás pozval?
— Proč?
— Jste vzácná. Ve vašich očích je smutek i síla zároveň.
Odvrátila jsem se, aby neviděl, jak se mi zachvěly rty. Po jeho slovech mi bylo sladko a děsivě současně.
Seděli jsme na písku a dívali se na západ slunce. Moře se přelévalo rudou a zlatou. Slunce klesalo pomalu jako ve staré pohádce. Mluvil o životě, osudu, odvaze. A já poslouchala a myslela si: opravdu se tohle děje mně?
Když mě přivezl k hotelu, už se stmívalo. U dveří se naklonil a tiše řekl:
— Zítra ti ukážu noční Dubaj. Tam jsou hvězdy blíž, než se zdá.
Přikývla jsem. Hlas mě neposlouchal.
Ve výtahu jsem hleděla na svůj odraz. Oči se mi leskly, tváře hořely. Chápala jsem, že jsem překročila neviditelnou hranici, a už se nevrátím.
Tu noc jsem dlouho nespala. Z balkonu doléhal šum ulice, vůně koření, hukot velkého města. V hrudi žil lehký strach a pod ním skoro dětská radost: „Jsem živá. Zase cítím.“ A někde hluboko šeptalo: „Opatrně, Marcelo. Je to příliš krásné, aby to byla pravda.“
Večer, když se slunce schovalo za věže, poslal Karím zprávu: „Buď připravená v devět. Noc miluje překvapení.“
Četla jsem ji několikrát. Srdce mi bušilo. Slovo „noc“ najednou neznělo jako část dne, ale jako slib.
Dlouho jsem vybírala šaty. Bílé byly příliš obyčejné, červené příliš odvážné. Nakonec jsem si vzala tyrkysové, lehké a splývavé. Vlasy jsem rozpustila, nasadila jantarové náušnice. Když jsem vyšla před hotel, Karím už čekal u auta barvy měsíčního písku. Lehce se uklonil:
— Dnes jste krásnější než celé město.
Zasmála jsem se:
— Nepřehánějte.
— Já nikdy nepřeháním, — odpověděl klidně.
Jeli jsme noční dálnicí. Světla věží se odrážela ve skle, silnice se leskla jako zrcadlo. Ve vzduchu bylo cítit svátek: hudba, smích, vůně koření a benzínu. Dubaj v noci připomínala živou bytost — zářivou, opojnou, dýchající.
Karím mě dovezl do starého přístavu. Voda byla tmavá jako ropa a světla se v ní odrážela tak, jako by hvězdy spadly do moře. U mola se pohupovaly jachty, chrom se leskl, lampy dávaly měkké světlo, vlny šeptaly u břehu. Koupil dvě sklenice nealkoholického vína a jednu mi podal.
— Tohle město je jako žena, — řekl. — Ve dne se třpytí, ale v noci ukazuje tajemství.
Usmála jsem se:
— A ty jsi jako muž, který ta tajemství sbírá?
Rozesmál se:
— Ne. Já jen umím naslouchat.
Chvíli jsme mlčeli. Pak se zeptal:
— Pověz mi o sobě. Kdo doopravdy jsi?
Znejistěla jsem. Chtěla jsem říct něco krásného, ale slova se zasekla.
— Jsem jen Marcela. Vařím obědy ve školní jídelně.
Zakýval hlavou:
— Tomu nevěřím. Ve tvých očích je příliš mnoho ohně na obyčejnou kuchařku.
Sklopila jsem zrak. Stál vedle mě, voněl kořeněným parfémem a mořem. Uvnitř se zachvělo cosi dávno zapomenutého.
— Unavilo mě být neviditelná, — řekla jsem tiše.
— Teď už neviditelná nejsi, — odpověděl. — Jsi žena, kterou vidí.
Ta slova zněla jako hudba.
Dlouho jsme se procházeli a mluvili o všem a o ničem: o filmech, jídle, zemích, kde jsem nikdy nebyla. Smál se a já se smála s ním, lehká jako už dávno ne.
Potom jsme vyjeli na vyhlídku. Město leželo dole jako moře světel. Věže hořely, auta se táhla jako svítící nitě, všechno se zdálo nekonečné.
— Vidíš, — řekl Karím, — tohle místo učí člověka snít.
Dívala jsem se dolů a prsty se mi sevřely. Chtěla jsem se něčí ruky držet, abych nespadla do té zářící propasti. Přistoupil blíž.
— Marcelo, — zašeptal.
Zvedla jsem oči. Na okamžik zmizelo všechno: město, hluk, výška. Zůstal jen jeho pohled.
— Děkuju, — řekla jsem.
— Za co?
— Že jsi mi připomněl, že ještě žiju.
Lehce se dotkl mé ruky, jako by zkoušel, jestli jsem skutečná. A ten dotek stačil, aby se ve mně všechno obrátilo naruby.
Pozdě v noci mě přivezl k hotelu.
— Zítra, — řekl. — Ráno přinese nové barvy.
— Zítra, — zopakovala jsem.
Když se za ním zavřely dveře výtahu, stála jsem před zrcadlem a myslela si: „Tohle není správné.“ Jenže jiný hlas hned šeptal: „A co když je to šance?“