Telefon zavibroval. Zpráva od Pavla: „Jak se máš? Všechno v pořádku?“
Dlouho jsem hleděla na displej a pak napsala: „Ano, všechno jako obvykle. Práce, domov.“ A vypnula zvuk.
V noci jsem vyšla ven. Město mě přivítalo vůní koření, vlhkým teplem a obrovským měsícem nad vodou. Šla jsem po nábřeží kolem výloh, kde zářily zlaté šperky a hedvábné šaty, a myslela si: udělala jsem správně. S každým krokem se mi zdálo, že starý život ustupuje. Šedé všední dny, hrnce, ticho, rozhovory o ničem — to všechno zůstávalo kdesi daleko.
Tady nikdo nevěděl, že jsem kuchařka. Tady jsem byla prostě žena, které začíná nový život.
Ještě jsem netušila, že právě té noci už osud začal spřádat svou tenkou síť. Zatím jsem jen šla a dubajský vítr mi cuchal vlasy, jako by šeptal:
— Vítej, Marcelo.
Druhý den všechno působilo jako pokračování snu. Slunce bušilo do okna, jako by volalo: „Vstávej, tvůj život začíná.“ Sešla jsem na snídani. Švédský stůl se prohýbal jídlem, voněla skořice, káva a čerstvé pečivo. Kolem seděli turisté — mladí, sebejistí, hluční. Nikdo si mě nevšímal, a právě proto se mi dýchalo lehce. Mohla jsem být kýmkoli.
Po snídani jsem šla k moři. Písek pálil do chodidel, ale i to bylo příjemné — jako důkaz, že jsem opravdu tady. Vlny se mi měkce přelévaly přes nohy a každá jako by odnášela únavu minulých let. Stála jsem po kolena ve vodě a šeptala:
— Marcelo, dokázala jsi to.
Slunce stoupalo výš a vzduch houstl vedrem. Kolem byly štíhlé dívky v plavkách, opálení muži, křik racků a vůně soli. Připadala jsem si jako host v cizím ráji, ale kupodivu ne jako vetřelec.
Když jsem se vrátila do hotelu, našla jsem zprávu od dcery: „Mami, kde jsi? Proč nevoláš?“
Odpověděla jsem: „Odpočívám, všechno je dobré,“ a přidala smajlíka. Poprvé po dlouhé době.
Odpoledne jsem se vydala na trh. Chtěla jsem koupit suvenýry, něco hezkého, co bych si mohla přivézt domů. Trh hlučel jako živé srdce města. Obchodníci se usmívali, vykřikovali ceny, natahovali ruce. Vzduch byl hustý vůní vanilky, pižma, ovoce a pražených oříšků.
Procházela jsem mezi stánky, prohlížela si zlaté náramky a hedvábné šátky. U jednoho pultu jsem se zastavila. Jantarové náušnice mi připomněly mládí.
Prodavač byl snědý, tmavovlasý, s očima jako ze starého filmu. Promluvil česky s měkkým přízvukem:
— Krásné náušnice pro krásnou ženu.
Zrozpačitěla jsem:
— Já se jen dívám.
— Dívat se, to už je začátek výběru, — usmál se.
Nechtěně jsem se zasmála. Představil se:
— Karím. A vy jste odkud?
— Ze severu, — odpověděla jsem.
— Studená země, horké ženy, — mrkl.
Tváře mi vzplanuly. Ale v jeho slovech nebyla hrubost. Byla v nich lehká, hravá pozornost, jakou jsem necítila celé roky.
Ukazoval mi šperky a o každém vyprávěl tak, jako by to nebyly náušnice a náramky, ale malé příběhy. Hlas měl hluboký, teplý, obklopující.
— Vezměte si tyhle náušnice, — řekl najednou. — Dárek.
— Ne, to přece nemůžu.
— Můžete. Za úsměv.
Vzala jsem si je. Byly lehké a teplé, jako by v sobě držely slunce. Poděkovala jsem a odešla, ale jeho pohled jsem na sobě cítila ještě dlouho.
Večer jsem seděla na balkoně, držela náušnice v dlani a přemýšlela: „Proč to udělal? Jen zdvořilost? Obchodnická lest?“ Ale hluboko uvnitř už se pohnulo něco nebezpečného. Pocit, že se na mě život znovu dívá mužskýma očima.
Druhý den jsem šla na trh znovu. Sobě jsem tvrdila, že pro ovoce. Ale ve skutečnosti jsem věděla: doufám, že uvidím Karíma.
Stál na stejném místě a usmál se tak, jako by čekal.
— Vrátila jste se, — řekl tiše. — Myslel jsem, že zapomenete.
— Nemohla jsem, — odpověděla jsem a hned se lekla vlastní upřímnosti.
Mluvili jsme spolu, smáli se. Vyprávěl mi o Dubaji, o poušti, o lidech, kteří žijí úplně jinak. Poslouchala jsem ho jako očarovaná. Čas zmizel. Když jsem se chystala odejít, řekl:
— Zítra vám ukážu opravdové město. Ne turistické. Souhlasíte?
Přikývla jsem dřív, než jsem stihla přemýšlet.
Tu noc jsem dlouho ležela vzhůru. Měsíc visel nad mořem a myšlenky kroužily: „Co to dělám? Proč?“ Jenže vedle strachu žila i radost. V hrudi to zvonilo jako před bouřkou. Nevěděla jsem, že to zvonění je varování.
Vzbudila jsem se ještě před svítáním. Vzduch v pokoji byl sladký, jako by nasákl solí moře a jasmínem. Srdce mi tlouklo rychle, jako by předem vědělo, že ten den bude jiný. Včera Karím řekl: „Ukážu ti skutečnou Dubaj.“ Ta slova ve mně celé ráno zněla jako zaklínadlo.
Na snídani jsem sešla v bílých šatech, které jsem šetřila pro zvláštní příležitost. Vlasy jsem si pečlivě upravila, rty lehce přetřela rtěnkou. A poprvé po letech jsem se necítila jako pracovnice jídelny ani jako žena řidiče kamionu. Cítila jsem se jako žena.
V zrcadle výtahu jsem uviděla tvář, ve které se objevilo něco nového. Očekávání.
Karím čekal před hotelem. Měl bílou košili, lehké kalhoty a tmavé brýle. Když mě spatřil, usmál se:
— Dnes vypadáte jako úsvit.
Zarděla jsem se a sklopila oči.
— Kam pojedeme?
— Nejdřív do staré čtvrti, tam, kde se narodilo moje město. A potom přijde překvapení.