Někdy jsem se usmívala bez důvodu. Holky v jídelně po sobě pokukovaly:
— Marcelo, co tak záříš? Vyhrála jsi milion?
— Skoro, — odbývala jsem je žertem.
Uvnitř mě rostl zvláštní pocit — nadšení promíchané se strachem. Letenky a doklady jsem schovala do kuchyňské skříňky za sáček pohanky. Pavel tam nikdy nekoukal. Večer jsem ty papíry vytahovala, hladila je prsty a představovala si: otevřu oči a kolem bude slunce, písek, moře a nová já.
Jenže čím víc se blížil den odletu, tím hlasitěji ve mně šeptalo: „Co když na to přijde?“
V sobotu se Pavel vrátil z trasy. Vešel jako vždycky, unavený, sotva si sundal bundu, hodil tašku ke dveřím a těžce vydechl:
— Sotva jsem dojel. Silnice jsou děs.
Postavila jsem na stůl večeři. Jedl mlčky a díval se na televizi. Moderátor mluvil o zdražování, ale mně to bylo jedno. Dívala jsem se na manželovu tvář a cítila, jak se mi svírá srdce. Kdysi pro mě tenhle člověk znamenal všechno. Teď mi připadal cizí.
Po večeři se zeptal:
— Co ve škole?
— Jako vždycky, — odpověděla jsem.
— Aha, — kývl.
A tím náš rozhovor skončil.
Ani si nevšiml, že hned vedle, pod ubrusem, stojí můj napůl sbalený kufr.
V noci jsem nespala. Pavel chrápal a já poslouchala hodiny. Každá vteřina odpočítávala moje tajemství. V hrudi se mi klubal strach, ale spolu s ním i zvláštní, skoro zakázané potěšení. Jako bych se už dostala z klece, i když zatím jen v myšlenkách.
Ráno odjel na parkoviště a oznámil, že za tři dny zase vyráží.
— Trochu si odpočinu a jedu znovu, — prohodil a políbil mě na tvář.
Tvář zůstala studená. Když se kamion ztratil za zatáčkou, zavřela jsem dveře, opřela se o ně zády a tiše se rozesmála. Ten smích byl rozechvělý, skoro vyděšený.
Ještě ten den jsem šla na trh. Koupila jsem si lehké šaty, klobouk a tmavé brýle. Prodavačka se zeptala:
— Chystáte se někam na dovolenou?
— Ano, — řekla jsem. — Do Dubaje.
Hvízdla.
— To je teda pořádný rozmach.
Usmála jsem se. Slovo „Dubaj“ znělo tak příjemně, jako by samo bylo letenkou do jiného života.
Večer jsem kufr definitivně sbalila: šaty, plavky, opalovací krém, fotoaparát, doklady. Dětem jsem napsala stručně: „Mám se dobře. Jedu si trochu odpočinout. Nebojte se.“ Kam přesně — to jsem nedodala. Ať si myslí, že někam na jih.
Před spaním jsem seděla na posteli a dívala se na kufr. V hlavě se mi opakovalo jediné: „Hlavně ať to vyjde.“
Ráno jsem jela do města a odtud autobusem na letiště. Srdce mi bušilo, jako bych šla skládat nejdůležitější zkoušku života. V odletové hale zněly hlasy, hlášení, voněla káva, lidé se smáli. Připadala jsem si jako malé zrnko písku mezi všemi těmi cestujícími. Ale šťastné zrnko.
Když oznámili nástup, poprvé v životě jsem vystoupala po schůdkách do letadla. Za okénkem blikala světla rodného města — malá, třesoucí se. Zavřela jsem oči a pomyslela si: „Sbohem, Marcelo ze školní jídelny.“
Když se letadlo odlepilo od země, pochopila jsem: cesta zpátky už není.
Letadlo dosedlo a já jako bych se vynořila ze snu. Do okénka udeřilo tak ostré světlo, jako by se dovnitř podívalo samo slunce. Vzduch se chvěl horkem a spolu s ním i moje srdce. Na tabuli svítila slova: „Dubai International Airport“.
Vystoupila jsem z letadla a teplý vzduch se mi okamžitě opřel do tváře. Vonělo to kořením, drahými parfémy a něčím neznámým, sladkým. Zdálo se, že každý nádech mi slibuje nový život. Šla jsem dlouhou chodbou a snažila se neztratit mezi sebejistými lidmi s kufry a telefony. A já — v modrých šatech, s roztřesenýma rukama a očima plnýma světla.
Pasovou kontrolou jsem prošla klidně. Mladý úředník s tmavýma očima se podíval na fotografii, potom na mě a kývl:
— Welcome.
Jedno krátké slovo se stalo začátkem jiné skutečnosti.
Taxi se řítilo po dálnici kolem obrovských věží, zářících nápisů a skleněných výloh. Tiskla jsem čelo ke sklu. Všechno připomínalo pohádku. Mrakodrapy jako by vyrůstaly přímo z písku. Ulice se leskly čistotou. Když řidič řekl cenu, trochu jsem znejistěla, ale peníze jsem stejně podala a v duchu si řekla: stojí to za to.
Hotel zářil jako palác. Na recepci se na mě usmála dívka v šátku:
— Welcome, Mrs. Marcela. Your room with sea view.
Přikývla jsem, i když jsem nerozuměla úplně všemu. „Sea view“ mi znělo jako zaklínadlo.
Pokoj byl prostorný: bílé závěsy, zrcadla, chladná podlaha a výhled na nekonečné moře. Vlny se třpytily, slunce si hrálo na hladině. Otevřela jsem okno, nadechla se horkého vzduchu a rozesmála se. Opravdu. Poprvé po mnoha letech.
Zula jsem si boty, prošla bosá po chladivé podlaze a vyšla na balkon. Dole hučelo město: auta, hudba, hlasy. Zvedla jsem ruce, jako bych chtěla obejmout celý ten svět, a zašeptala:
— Děkuju, Bože, že jsem se sem dostala.
Pak jsem dlouho stála před zrcadlem. Odraz mi připadal neznámý: tváře zrůžověly, oči se leskly, vlasy se vysmekly z účesu, ale působily živě. Usmála jsem se na sebe rozpačitě, skoro dívčím úsměvem.
Večer jsem sešla k bazénu. Voda jiskřila pod lampami. Kolem se smáli cizinci, někdo popíjel koktejly. Objednala jsem si džus, sedla si stranou a jen se dívala. Uvnitř mě všechno vibrovalo radostí a neklidem. Tak tedy takhle vypadá život. Opravdový.