— Jaké pomoci?
Zvedl oči:
— Nemám právo prosit. Ale kdybych měl rezervu, dočasnou… Za týden bych všechno vrátil.
Ztuhla jsem. V hrudi se ochladilo.
— Já takové peníze nemám, Karíme.
— Neprosím o mnoho. Stačí menší převod, aby se odblokoval účet. Nechápeš, kolik je v sázce. Vrátím to. Přísahám.
Mluvil rychle, rozrušeně, jako by se bál, že si stihnu všechno rozmyslet. Jeho pohled byl plný bolesti. Nedokázala jsem rozlišit, kde končí pravda a začíná hra.
— Pochop, — pokračoval, — banky potřebují čas, ale čas není. Jestli to do pondělka nevyřeším, všechno padne. Jen ty mi můžeš pomoct. Nikomu nevěřím kromě tebe.
Ta slova mě probodla. Vzpomněla jsem si, jak říkal: „Jsi opravdová.“ Všechno se smíchalo: lítost, pýcha, strach, něha.
— Karíme, nejsem bohatá. Mám jen… — zarazila jsem se. — Jen úspory. Šetřila jsem je roky.
— Ne všechno. Aspoň část. Je to dočasné. Všechno vrátím, Lenko.
Mluvil laskavě, ale v té laskavosti byl tlak. Jako neviditelná ruka, která mě tlačí do zad.
Seděli jsme mlčky. Za oknem šuměl vítr, moře naráželo na břeh. Dívala jsem se na jeho unavenou tvář a myslela si: když odmítnu, zhroutí se. Když pomůžu, zachráním ho.
— Promyslím si to, — řekla jsem.
Přikývl a ještě pevněji mi sevřel prsty:
— Děkuju. I kdybys nemohla, už jsi mi pomohla tím, že jsi tady.
Když odešel, dlouho jsem seděla sama. V hlavě se hádaly dva hlasy. Jeden křičel: „Nedělej to, je to past.“ Druhý, tichý a ženský, šeptal: „On ti věří.“
Ráno jsem se probudila s tíhou na hrudi. Tělo jsem měla jako zalité olovem. Zapnula jsem telefon. Nová zpráva: „Dobré ráno, moje oporo. Všechno bude dobré, když dnes odešlu dokumenty.“
A hned za ní: „Kdybys věděla, jak jsem osudu vděčný za tebe.“
Ta slova rozpustila poslední pochybnosti.
Šla jsem k bankomatu a vybrala část peněz. Ty samé, které jsem šetřila na sen, na cestu, na sebe. Ruce se mi třásly. V hlavě hučelo: „Je to jen půjčka. Vrátí to.“
Večer jsme se sešli v kavárně u moře. Karím vypadal napjatě, ale jakmile mě uviděl, usmál se.
— Ty jsi anděl, — řekl tiše, když jsem mu podala obálku. — Nikdy na to nezapomenu.
— Věřím ti, — odpověděla jsem.
Dotkl se mé tváře:
— To není konec, Lenko. To je začátek. Brzy se všechno změní.
Mluvil o budoucnosti, o domě u moře, o restauraci, kde budu paní svého podniku. Jeho slova mi motala hlavu jako sladké víno. Když odešel, necítila jsem úlevu, ale prázdnotu. V hrudi bylo ticho a neklid. Moře šumělo, jako by vědělo víc než já.
Ještě jsem nechápala, že v té chvíli jsem udělala krok, od kterého už nešlo ustoupit.
Uplynulo několik dní a Karím byl zase jako dřív: klidný, sebejistý, dokonce veselý. Peníze jako by se rozplynuly. Žádné potvrzení, žádná smlouva. Přísahal, že má všechno pod kontrolou. Chtěla jsem tomu věřit. A věřila jsem. Protože jinak bych si musela přiznat, že jsem hloupá.
Zase mě vodil do restaurací, nosil květiny, žertoval a říkal mi „moje Lenka z hvězd“. Smála jsem se a snažila se nemyslet na strach, který se ve mně usadil. Tenký, lepkavý, jako stín za zády.
Jednoho večera se na promenádě najednou zastavil:
— Formalita. Dočasná plná moc. Na jednu transakci. Potřebuju vést část kapitálu přes tvoji zemi. Potřebuju člověka s českým občanstvím. Jen ty můžeš pomoct.
Mluvil rychle a jistě, jako by to bylo samozřejmé. Nerozuměla jsem podrobnostem, ale slyšela jsem to hlavní: potřebuje pomoc.
— Karíme, nejsem si jistá, že můžu.
— Ty můžeš všechno, — přerušil mě jemně. — Je to znamení důvěry mezi námi.
Vytáhl tablet a ukázal dokumenty. Anglické řádky, čísla, tabulky.
— Lenko, — řekl. — Bez tebe se ztratím.
Vydechl, jako by ze sebe shodil obrovské břemeno.
— Teď už všechno půjde správně. Za týden budeme bohatí.
Seděli jsme v autě u břehu. Mluvil o domě, restauraci, cestování. Jeho slova padala na duši jako teplý písek. Chtěla jsem věřit, že je to pravda.
Jenže další den znovu zmizel. Telefon mlčel. Zprávy zůstávaly nepřečtené. Chodila jsem po pokoji jako zvíře v kleci.
Třetí den se objevil pozdě večer. Unavený, ale s úsměvem.
— Povedlo se to, — řekl a políbil mě na čelo. — Zítra končíme. Zbývá maličkost.
— Jaká maličkost?
— Kamion tvého muže. Říkala jsi, že je napsaný na tebe.
Ztuhla jsem.
— Ano, ale…
— Poslouchej. Je to dočasné. Prodáme ho, vložíme peníze a za měsíc koupíme dva nové. Ani si toho nevšimne.
Nemohla jsem věřit vlastním uším.
— Karíme, zbláznil ses? To není moje. To je Jiřího kamion, jeho práce, jeho život.
Jeho hlas ztvrdl:
— Je to šance. Pro nás. Pro budoucnost.
Mluvil dlouho, jistě, skoro jako modlitbu. Láska, důvěra, rodina, sen — všechno se slilo dohromady.
— Chceš být se mnou? — zeptal se. — Chceš život bez bolesti? Tak věř.
Mlčela jsem. Přitiskl mou dlaň na svou hruď.
— Nezradím tě. Přísahám.
Ta přísaha zněla až příliš upřímně. A já cítila, že nepadám do propasti, ale do jeho očí, kde se odráželo nebe a lež.
Když odešel, seděla jsem u okna a dívala se na světla. Bylo to šílenství. Ale možná je láska právě šílenství?
Ráno mě probudil telefon. Karímův hlas byl rozechvělý, ale jistý:
— Dnes je rozhodující den. Všechno je připravené. Už jen dokončit prodej.