— Jaký? — zeptala jsem se a předstírala, že nerozumím.
— Lenko, víš to. Kamion. Bez toho se dokumenty nepohnou.
Posadila jsem se na posteli. Slunce bilo do okna, oči mě pálily.
— Ale není můj, — zašeptala jsem. — Je manželův.
— Formálně tvůj. Je to tak?
— Ano, ale…
— Tak se neboj. Nekradeš. Vkládáš do naší budoucnosti.
Mluvil měkce, jako by uklidňoval dítě.
— Lenko, je to šance. Jeden den a budeme volní. Peníze se vrátí, ani si nevšimneš.
Poslouchala jsem a uvnitř se zvedala vlna: strach, vina, naděje.
— Jestli se to Jiří dozví…
— Nedozví, — skočil mi do řeči. — Všechno je legální. Jen plná moc, pár papírů. Pak ho koupíme zpátky. Jsem u tebe. Beru všechno na sebe. Ty jen podepíšeš.
Ten den jsem nešla na pláž ani nesnídala. Hlava mi hučela, tělo bolelo. Uvnitř tloukla jediná myšlenka: co když to opravdu vyjde?
„Lenko, jsem s tebou,“ přišla další zpráva. „Bez tebe nemám šanci. Jsi můj osud.“
Karím zavolal téměř okamžitě.
— Povedlo se! Jsme zachránění. Nedokážeš si představit, co jsi udělala.
Usmála jsem se, ale uvnitř se něco přetrhlo.
— Kdy vrátíš peníze? — zeptala jsem se tiše.
— Za týden. Maximálně dva. Víš přece, že tě nezklamu.
Mluvil jistě jako vždycky. Jenže teď v té jistotě bylo cosi studeného.
Večer jsem šla po promenádě. Moře bylo klidné, měsíc visel nízko. Lidé se smáli, fotili se, a já kráčela, jako bych šla vodou. V hlavě bušilo jediné slovo: „Prodala.“
Velký kamion. Auto, které Jiří miloval víc než cokoli. Auto, kterým živil rodinu. Bylo napsané na mě kvůli účetnictví a papírům. Pamatovala jsem si, jak mi Jiří podal doklady a řekl: „Ty jsi moje jistota.“
Jistota.
Sedla jsem si na lavičku a zakryla si obličej rukama. Chtěla jsem křičet, ale z hrudi vyšel jen šepot. Přesvědčovala jsem se, že to nebylo zbytečné, že Karím nepodvede. On přece není takový. Nemůže být.
Telefon zazvonil.
— Všechno jde podle plánu, — řekl. — Peníze už jsou v pohybu. Za pár dní přijedu. Oslavíme to.
Jeho hlas zase zněl jako hudba. A já uvěřila. Aspoň do rána.
Jenže ráno přišlo bez něj. Den uplynul v tichu. Pak další. Telefon mlčel. Psala jsem: „Kde jsi? Co je s penězi?“ Odpovědí byla jedna šedá fajfka.
Třetí den jsem pochopila. Zmizel.
Seděla jsem na podlaze mezi kufrem a papíry. Pas, dokumenty, prázdný účet. Všechno působilo neskutečně. Karím zmizel a s ním osm milionů korun. Osm milionů, které nebyly moje.
Dívala jsem se na poslední zprávu: „Jsi můj osud.“ A poprvé jsem pochopila: osud opravdu existuje. Jen někdy není darem, ale rozsudkem.
Uplynuly tři dny. Pak čtyři. Pak týden. Telefon mlčel. Psala jsem ráno i večer, tiskla ho v dlaních, jako by bolest šla přes plast přenést.
„Karíme, ozvi se. Kde jsi? Slíbil jsi, že se vrátíš. Prosím, napiš aspoň slovo.“
Zprávy zůstávaly šedé jako popel.
Nejdřív jsem tomu nevěřila. Myslela jsem, že onemocněl. Rozbil se mu telefon. Odjel kvůli naléhavým věcem. Ale potom intuice — ta ženská, přesná a krutá — zašeptala: není. Neumřel. Neztratil se náhodou. Jen tě vymazal jako zbytečné číslo.
Šla jsem do restaurace, kde jsme večeřeli. Číšník si žádného Karíma nepamatoval. Volala jsem do notářské kanceláře — číslo neexistovalo. Napsala jsem na e-mail, odkud chodily dokumenty. Zpráva se vrátila s poznámkou: adresa neexistuje.
A tehdy se všechno zřítilo.
Seděla jsem v hotelu na posteli mezi kufry. Za oknem zářila světla, duněla hudba, lidé se smáli. A uvnitř bylo ticho, prázdnota a černo.
Otevřela jsem jeho fotografie. Na každé — oči, úsměv, ruce, moře za zády. Všechno vypadalo skutečné. Živé. Ale teď ty oči působily cize, bezedně, jako jáma.
Slzy se rozběhly samy. Plakala jsem nahlas, bez studu, jako dítě. Nikdo mě neslyšel. Nikomu na tom nezáleželo.
Další den přišel e-mail z banky: „Prostředky z vašeho účtu byly převedeny v plné výši. Potvrzení transakce v příloze.“
Otevřela jsem soubor a uviděla částku — osm milionů. Srdce se mi jako by zastavilo. Četla jsem to znovu a znovu. A teprve tehdy jsem pochopila definitivně: prodej proběhl. Kamion byl prodaný. Peníze odešly.
Pobíhala jsem po pokoji jako v kleci. Chtěla jsem zavolat Jiřímu, ale nedokázala jsem to. Co bych řekla? „Promiň, prodala jsem tvůj život kvůli krásným slovům?“
Nemohla jsem dýchat.
Večer jsem přišla k recepci.
— Neznáte Karíma? — zeptala jsem se.
Žena v šátku se překvapeně podívala:
— Jaké číslo pokoje?
Nevěděla jsem. Nikdy jsem nevěděla, kde bydlí. Vždycky jezdil za mnou. Vždycky jen on.
A v tu chvíli bylo všechno jasné.
Vyšla jsem ven. Vzduch byl horký, voněl prachem a benzinem. Lidé kráčeli kolem — opálení, šťastní, spěchající. A já stála sama uprostřed cizího města, kde nikdo netušil, že jsem právě ztratila všechno.
Nohy mě samy dovedly k moři. Sedla jsem si přímo do písku. Vlny se valily k nohám, jako by šeptaly: „Sama sis vybrala tuhle cestu.“
Plakala jsem až do svítání. Písek se lepil na obličej, vlasy i slzy. Když vyšlo slunce, vrátila jsem se do hotelu a koupila nejbližší letenku domů.
Před odletem jsem otevřela kufr a našla ten amulet. Zelený kámen proti zlému oku. Držela jsem ho v dlani, dokud chlad kovu nevystřídal vztek. Pak jsem vyšla na balkon a hodila ho dolů ze všech sil. Narazil na kamennou dlažbu a rozlomil se na tři kusy.