Ráno telefon zazvonil a já ho okamžitě popadla.
— Dobré ráno, Lenko. Obleč se krásně. Dnes jsi můj čestný host.
Jeli jsme za město. Na okraji stála vila — sněhobílá, se sloupy, bazénem a zahradou. U brány ochranka, drahá auta. Všechno vypadalo jako ve filmu.
— To je součást mého projektu, — řekl Karím. — Vkládám sem peníze. Chci vybudovat síť hotelů. Když to vyjde, za rok budu mezi nejbohatšími.
Mluvil jistě, jako člověk, který přesně ví, kam jde. Dívala jsem se na vilu a myslela si: takhle vypadá velikost. Ukazoval mi dokumenty, schémata, výkresy, fotografie. Nerozuměla jsem ničemu, ale kývala jsem, poslouchala a z nějakého důvodu jsem byla hrdá. Jako by ten sen už patřil i mně.
— Jsou tam partneři, — řekl. — Jeden cizinec, ale vznikly komplikace s penězi. Banky nedůvěřují, papíry se zdržují…
Těžce si povzdechl.
— Někdy si říkám: kdyby se vedle mě objevil člověk, který by uvěřil a pomohl, všechno by se poskládalo.
Mlčela jsem. Neprosil přímo, ale náznak už visel ve vzduchu.
Když jsme se vrátili do města, daroval mi náhrdelník.
— Abys věděla, že si vážím toho, že jsi vedle mě.
Usmála jsem se a ani jsem si nevšimla, jak jsem si zvykla na dárky, sliby a pohledy. Stala jsem se součástí jeho pohádky. Jen jsem nechápala, že v každé pohádce čeká drak.
S každým dnem byl Karím blíž, jako slunce, od kterého nejde odvrátit oči. Už jsem si neuměla představit ráno bez jeho hlasu, večer bez jeho zprávy. Telefon se stal dveřmi do jiného života.
„Dobré ráno, moje hvězdo. Myslela jsi na mě? Bez tebe moře nedýchá.“
Četla jsem ty zprávy znovu a znovu, jako by byly lékem na samotu.
Ale spolu s teplem se objevily stíny. Karím začal častěji mizet. Jednou schůzka s investory, jindy cesta za město, pak naléhavé dokumenty. Psala jsem mu a on odpovídal krátce: „Vysvětlím později. Důvěřuj mi.“
Když se objevil, choval se jako dřív. Oči zářily, smích byl lehký, na zápěstí se mu leskly nové hodinky. Neptala jsem se, odkud to všechno má. Nechtěla jsem rozbít kouzlo.
Jednoho večera mě pozval do Burdž al-Arab. Stála jsem u vchodu a nevěřila očím: zlaté dveře, mramor, fontány, vůně růžové vody. Takový luxus jsem nikdy neviděla.
— Tady jsem vedl jednání, když jsem pracoval se šejkem Mansúrem, — pronesl Karím nedbale. — Teď přemýšlím, že tady otevřu nové odvětví.
Večeřeli jsme v restauraci pod kopulí. Ve sklenkách se třpytil nápoj, za oknem zářilo město. Mluvil o byznysu, partnerech, smlouvách. Skoro ničemu jsem nerozuměla, ale chytala jsem každý jeho pohled.
— Lenko, — řekl najednou, — víš, proč je mi s tebou klidně?
— Proč?
— Jsi jiná. Kolem lidé hledají zisk, ale ty prostě jsi. Proto jsi dražší než zlato.
Tváře mi zahořely. Vzal mě za ruku.
— Chci, aby ses stala součástí mého světa.
— Ale já se k tobě nehodím. Nemám peníze ani postavení.
Usmál se:
— Peníze přicházejí a odcházejí. Hlavní je důvěra. A ty umíš věřit.
Po večeři navrhl projet se podél pobřeží. Jeli jsme mlčky, hrála tichá smutná hudba. Najednou řekl:
— Unavuje mě být silný. Všichni ode mě chtějí rozhodnutí, peníze, odpovědnost. Ale i já jsem jen člověk. Někdy bych chtěl, aby se někdo postaral o mě.
Nechápala jsem hned, kam míří.
— Ty se přece staráš o všechny, — pokračoval. — I o muže, který si tě neváží. A já bych chtěl, abys jednou myslela i na mě.
Ta slova se ve mně usadila hluboko. Podíval se na mě měkce, skoro chlapecky.
— Někdy muž potřebuje ženu, která se neptá zbytečně. Jen věří.
Při loučení držel mou ruku dlouho.
— Zítra je důležitá schůzka. Rozhodne se všechno. Jestli to nevyjde, bude to pro mě těžké.
V jeho hlase byla úzkost a já ho poprvé chtěla ochránit.
Když jsem se vrátila do pokoje, nemohla jsem usnout. V hlavě se točila slova: důvěra, péče, pomoc. Všechno znělo, jako by mě na něco připravoval.
Ráno Karím nezavolal. Žádná zpráva, žádný hovor. Den se vlekl utrpením. Pokoušela jsem se číst, šla jsem na pláž, ale srdce mi neklidně bušilo.
Až večer přišlo: „Lenko, je to špatné. Zavolám později.“
Zchladly mi ruce. Vytočila jsem jeho číslo, ale nezvedl to. Přešla noc. Pak další den. A teprve třetí den se objevil. Zničený, bledý.
— Promiň, — řekl. — Stalo se neštěstí.
Dívala jsem se na něj a nechápala, co se děje. Vzal mou dlaň a sevřel ji tak pevně, jako by hledal záchranu.
— Řeknu ti všechno. Jen tobě. Jsi jediná, komu můžu věřit.
A v tu chvíli jsem uvěřila. Jemu, každému slovu, každému nádechu.
Přišel večer, unavený, jako by ušel dlouhou cestu. Oči měl potemnělé, úsměv zmizel.
— Karíme, co se stalo? — vyděsila jsem se.
Mlčel. Sundal hodinky, položil je na stůl, přešel po pokoji.
— Všechno se hroutí, — řekl konečně. — Projekt. Partneři mě zradili.
Nevěděla jsem, co říct.
— Vložil jsem do toho všechno, Lenko. Všechny peníze. Dokonce jsem prodal auto. Byli jsme skoro u podpisu smlouvy a najednou zablokovali papíry. Všechno, co jsem budoval, je v ohrožení.
Sedl si proti mně a zakryl si tvář rukama. Přistoupila jsem k němu, dotkla se jeho ramene:
— Zvládneš to. Určitě to půjde.
Zavrtěl hlavou:
— Bez pomoci ne.
Ta slova zazněla tiše, ale slyšela jsem je až příliš jasně.