Lehla jsem si, ale spánek nepřicházel. Za oknem šumělo město a v hlavě zněl jeho hlas: „Někdy osud vyžaduje krok do tmy.“ Ještě jsem nevěděla, že ten krok už jsem udělala.
Další dny mě roztočily jako vír. Přestala jsem rozlišovat ráno a večer. Karím se objevoval jako ze vzduchu: jednou poslal do pokoje kytici bílých lilií, jindy mě zval na procházku, pak zavolal uprostřed dne jen proto, aby řekl: „Myslím na tebe.“
Uměl nacházet slova. Každá jeho věta zněla, jako by ji před ním nikdo na světě nevyslovil. A já věřila. Smála jsem se, odpovídala, znovu si malovala rty, vybírala šaty, zkoušela šperky. S každým setkáním jsem měla pocit, že mládnu.
Jednou mě odvezl k moři. Ne na turistickou pláž, ale tam, kde u mola stály sněhobílé jachty. Slunce se oslnivě odráželo ve vodě, vzduch voněl solí a benzinem.
Karím přistoupil k jedné jachtě a řekl:
— Dnes je jen naše.
Zarazila jsem se:
— Pronajal jsi ji?
— Myslíš, že bych dovolil, abys moře viděla jen ze břehu? — odpověděl a podal mi ruku.
Vystoupili jsme na palubu. Jachta se měkce zahoupala, motor zabručel a město se začalo vzdalovat. Moře bylo tak modré, že se mi chtělo plakat. Vítr mi cuchal vlasy, šaty se lepily k tělu a uvnitř byla lehkost, jako bych ze sebe shodila desítky let.
Karím stál vedle mě v bílé košili, bez brýlí. Jeho tmavé oči se leskly. Odrazilo se v nich slunce i já sama.
— Vypadáš jako žena ze staré legendy, — řekl. — Ta přišla k moři a změnila svůj osud.
— A jak ta legenda skončila?
— Našla lásku.
Řekl to tak prostě, jako by mluvil o něčem nevyhnutelném.
Pili jsme mátový čaj a jedli datle. Vyprávěl o přátelích, obchodech a jedné dohodě, která může všechno změnit. Poslouchala jsem, skoro nevnímala detaily, okouzlená jeho hlasem.
Když slunce začalo zapadat, pustil tichou hudbu. Arabská melodie se táhla jako dech pouště. Potom mě pozval k tanci. Zrozpačitěla jsem, ale objal mě jistě a měkce. Srdce mi bilo do rytmu.
— Víš, Lenko, — řekl a díval se mi do očí, — viděl jsem hodně žen, ale ty jsi jiná. Je v tobě čistota.
— Nechceš nic než cit? — zašeptala jsem.
— Co je špatného na citu? Nic. Jen nás dělá zranitelnými.
Ta slova mi přejela po kůži chladem. Jenže Karím už se usmíval, jako by neřekl nic zvláštního.
Když se jachta vrátila do přístavu, nebe bylo fialové a nad vodou visel obrovský měsíc. Odvezl mě k hotelu, vystoupil z auta, otevřel dveře a podal mi ruku.
— Dnes jsi byla moje královna, — řekl tiše. — Zítra ti ukážu něco výjimečného.
V pokoji jsem dlouho stála u okna. Vlny se valily ke břehu, někde v dálce blikala světla. V ruce jsem držela náramek, který mi dal na rozloučenou. Tenký, zlatý, s malým kamínkem. Krásný. Příliš krásný.
Vzpomněla jsem si na Jiřího: na jeho hrubé dlaně, mlčení, pach silnice. A najednou jsem pocítila vinu. Nezvanou, studenou jako noční písek. Ale s ní přišla i sladkost. Poprvé po letech jsem se cítila potřebná, chtěná, živá.
Před spaním jsem otevřela telefon. Nová zpráva od Karíma: „Změnila jsi moje ráno. Zítra změníš můj život.“
Usmála jsem se a netušila, že ta slova se brzy stanou děsivým proroctvím.
Další ráno jsem se probudila šťastná. V hlavě mi stále zněla hudba z jachty, kůže si pamatovala jeho doteky. Dívala jsem se do zrcadla a nepoznávala se: oči zářily, tváře byly růžové, jako po snu, na který jsem čekala celý život.
Karím přijel po obědě. V ruce držel krabici s mašlí.
— Dárek, — řekl. — Pro mou inspiraci.
Uvnitř ležely šaty. Tyrkysové, lehké, třpytivé jako voda pod sluncem.
— Jsou jako ty, — řekl. — Něhotné, ale silné.
Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem zvyklá dávat, ne dostávat.
Vzal mě do restaurace na střeše. Vítr voněl jasmínem, město pod nohama zářilo mořem světel. Na stole byly svíčky, křišťál, stříbro. Bylo to tak krásné, že se to zdálo nepravdivé.
— Řekni mi, Lenko, — zeptal se tiše, — o čem sníš?
— Nevím. Asi o klidu. O domově, kde mě někdo čeká.
— Takže o lásce?
— Každý chce lásku.
Přikývl:
— A stabilitu. Bez peněz se láska rychle unaví.
Řekl to skoro mimochodem. Ale ta věta se ve mně zachytila.
— Jsi silná žena, — pokračoval. — Určitě máš něco svého. Něco cenného.
— Nemám. Vařím ve škole. Muž jezdí s kamionem. Žijeme obyčejně.
Usmál se koutkem úst:
— Skromnost zdobí, ale nenakrmí. A kdyby byla možnost vložit peníze a rozmnožit je, riskovala bys?
Pokrčila jsem rameny:
— Nevím. Spíš ne.
— Protože se bojíš, — řekl měkce. — Někdy je třeba prostě věřit, ne počítat.
Pak snadno změnil téma, jako by nic důležitého neřekl. Jenže někde ve mně už se probudila zvědavost.
Večer mě odvezl na vyhlídkovou plošinu. Město leželo dole a zářilo jako rozsypané diamanty. Karím mě vzal za ruku.
— Tohle všechno postavili odvážní lidé. Ti, kdo se bojí, zůstávají dole. Ti, kdo věří, stoupají.
Přikývla jsem. Uměl mluvit tak, že obyčejná slova zněla jako zjevení.
Pozdě v noci mě přivezl do hotelu.
— Zítra ti chci ukázat svůj svět. Opravdový.
— Jaký je?
— Uvidíš. Jen mi věř.
Celou noc jsem nemohla spát. Před očima jsem měla jachtu, měsíc, jeho oči, zlatý náramek. Přistihla jsem se, že na jeho telefonát čekám silněji než na vlastní dech.