Karím zavolal sotva jsem dopila kávu.
— Dobré ráno, královno, — pronesl tak, že obyčejný pozdrav zněl jako kompliment. — Jaké máš plány?
— Jen odpočívat.
— Tak dnes jsem tvůj odpočinek já. Připrav se, za půl hodiny jsem tam.
Znejistěla jsem, ale souhlasila.
Poslouchala jsem ho okouzleně. Jeho hlas zněl jako hudba. Zdálo se, že i slunce svítí jinak, když je nablízku.
Dojeli jsme do malého podniku u moře. Voněly tam pečené ryby, čerstvý chléb a káva. Karím objednal sám, jistě a lehce.
— Ochutnej, — řekl a přisunul ke mně talíř se zlatavým dezertem. — Datle a ořechy. Říká se, že přinášejí štěstí.
Ochutnala jsem a zasmála se:
— Je to strašně sladké.
— Jako ty, — odpověděl.
V jeho očích probleskl oheň.
Po obědě jsme šli podél pláže. Vlny se líně převalovaly, nebe změklo do perleťové barvy. Mluvil o bohatství, o lidech, kteří se honí za zlatem a ztratí sami sebe.
— A ty? — zeptala jsem se. — Našel jsi sám sebe?
Usmál se koutkem úst:
— Hledám. Možná jsem dnes blíž než včera.
Cítila jsem, že mezi námi vzniká cosi nebezpečného. Svět se zúžil na zvuk jeho kroků a teplo ruky, která se náhodně dotýkala mé dlaně. V jednu chvíli se zastavil a podíval se na mě.
— Lenko, víš, proč jsem s tebou?
Zavrtěla jsem hlavou.
— Protože nejsi jako jiné. Tady je mnoho žen — zářivých, hlasitých, hladových po pozornosti. Ty jsi opravdová. Umíš naslouchat. Jsi živá.
Usmála jsem se, ale uvnitř mě píchlo. Příliš krásné. Příliš hladké. Všiml si mé pochybnosti a přistoupil blíž.
— Neboj se. Nepotřebuji nic kromě tvé důvěry.
Večer mě odvezl zpátky a při loučení mi podal malý váček.
— To je amulet, — řekl. — Proti zlému oku. Aby tě chránil.
Uvnitř ležel světlezelený průsvitný kámen.
— Děkuju, — zašeptala jsem.
— Nos ho, — dodal. — Ať ti mě připomíná.
Když jsem vyšla do pokoje, ruce se mi třásly. Položila jsem amulet na noční stolek a dlouho se na něj dívala. Na jedné straně radost, jako by mi osud daroval druhou šanci. Na druhé úzkost, kalná jako stín pod vodou.
Telefon blikl: „Dobrou noc, moje severní tajemství.“
Usmála jsem se, ale uvnitř se pohnula pochybnost. Proč tajemství? Proč ne prostě žena?
Před spaním jsem si amulet pověsila na krk. Kámen chladil kůži. Byl krásný, ale cizí, jako z života, který mi nepatřil. Za oknem hučelo město. A ve tmě, pod šuměním vln, mě poprvé napadlo: „Co o tom člověku vlastně vím kromě jeho úsměvu?“
Druhý den zavolal znovu.
— Lenko, dnes ti ukážu nebe blíž, než jsi ho kdy viděla.
— Jsi záhadný člověk, Karíme.
— Ne. Jen mám rád, když se ženy usmívají.
Přijel bílým terénním autem. Sotva jsem stihla obléct lehké šaty a schovat pod ně amulet. Cestou vyprávěl o horách, starých pouštních legendách a kamenech, které si pamatují minulost. Jeho hlas ukolébával a čas se rozpouštěl.
Za hodinu jsme vyjeli z města. Silnice mizela v písku, horizont se chvěl horkem. Zdálo se, že země dýchá žárem slunce.
— Tady je jiná Dubaj, — řekl Karím. — Bez skla a lesku. Tady je všechno opravdové.
Vedl mě úzkou stezkou mezi dunami. Vítr mi třepal šaty, vlasy se lepily k obličeji, písek skřípal pod nohama. V dálce stály beduínské stany. U jednoho z nich čekal muž v dlouhém oděvu. Zvedl ruku na pozdrav.
— To je můj bratranec, — řekl Karím. — Vypijeme čaj a pak tě odvezu zpátky.
Seděli jsme ve stínu a pili sladký čaj s mátou. Muž skoro nemluvil, jen občas něco pronesl arabsky. Nerozuměla jsem, ale cítila jsem na sobě pohledy — uctivé, a přesto ostražité. V hrudi rostl zvláštní pocit: jako bych nebyla na schůzce, ale uvnitř cizího příběhu.
Když se slunce začalo sklánět k obzoru, Karím navrhl, abychom zůstali.
— Západ slunce je tady jiný. Jeden okamžik — a svět se narodí znovu.
Stáli jsme na vrcholu duny. Vítr mě bil do tváře, písek jiskřil zlatem. Přistoupil blíž, objal mě kolem ramen a já neuhnula. Uvnitř se všechno stáhlo a současně roztálo.
— Lenko, — zašeptal, — chápeš, co cítím?
Mlčela jsem.
— Myslím, že jsem našel to, co jsem hledal.
Políbil mě. Jemně, opatrně, jako by se bál mě vyplašit. Jeho rty voněly mátou a sluncem. Srdce mi bušilo, jako by běželo po písku. Ale hluboko uvnitř se stejně pohnul strach. Příliš krásné. Příliš dokonalé. Svět takový nebývá.
Cestou zpátky mlčel. Díval se na silnici a pevně svíral volant. Zeptala jsem se:
— Je všechno v pořádku?
— Ano. Přemýšlím. Mám velké věci. Projekt. Možná bys mohla pomoct.
Zbystřila jsem.
— Jak?
Usmál se:
— Později ti řeknu. Teď není čas mluvit o penězích.
Slovo „peníze“ mi přejelo po zádech jako chladný prst. Ale on se usmál, dotkl se mé ruky a úzkost se zase rozplynula.
U hotelu mi Karím otevřel dveře, jako by se nic zvláštního nestalo.
— Důvěřuješ mi, Lenko? — zeptal se tiše.
— Asi ano.
— Tak se neboj. Někdy osud vyžaduje krok do tmy.
Ta věta mě bodla.
Když jsem zůstala sama, bylo v pokoji až příliš ticho. Sundala jsem amulet, položila ho na stůl a dlouho se dívala na zelený kámen. Třpytil se jako ještěrčí oko. Zapnula jsem televizi, abych umlčela myšlenky, ale arabská řeč zněla příliš hlasitě.
Pak jsem vzala telefon a otevřela naši konverzaci. Desítky zpráv: „Spíš? Jsi nádherná. Pamatuj, jsem nablízku.“ Všechno vypadalo opravdově. Možná se jen zbytečně bojím?