Stará čtvrť připomínala labyrint. Úzké uličky, vyřezávané dveře, vůně koření, čaj, látky, zlato, smích. Karím mi koupil studený datlový nápoj a řekl:
— Tady je všechno opravdové. Bez masek. Jako vy.
Nenašla jsem slova. Jen jsem se usmála.
Potom mě zavedl do malého muzea. Ve skleněných nádobách tam ležel písek různých odstínů — od bílého po karamelový.
— Vidíte? — řekl Karím. — I písek může být různý. Jeden se zdá obyčejný, druhý září na slunci.
— A jaký písek jsem já? — zeptala jsem se žertem.
Podíval se na mě pozorně, lehce přimhouřil oči:
— Ten, který září. Jen jste na to dávno zapomněla.
Ta slova dopadla přímo do srdce. Poprvé za roky se na mě někdo nedíval jako na samozřejmý stín.
Po obědě mě odvezl k moři. Nebyli tam turisté, jen prázdný břeh, horký vítr a písek, který zpíval pod nohama. Šli jsme mlčky. Pak Karím řekl:
— Víte, proč jsem vás pozval?
— Proč?
— Jste vzácná. Ve vašich očích je zároveň smutek i síla.
Odvrátila jsem se, aby neviděl, jak se mi zachvěly rty. Z jeho slov bylo sladko i děsivě zároveň.
Seděli jsme na písku a dívali se na západ slunce. Moře se přelévalo červenou a zlatou. Slunce klesalo pomalu jako ve staré pohádce. Mluvil o životě, osudu, odvaze. A já ho poslouchala a myslela si: opravdu se tohle děje mně?
Když mě přivezl k hotelu, už se stmívalo. U dveří se naklonil a tiše řekl:
— Zítra ti ukážu noční Dubaj. Tam jsou hvězdy blíž, než se zdá.
Přikývla jsem. Hlas mě neposlouchal.
Ve výtahu jsem se dívala na svůj odraz. Oči se mi leskly, tváře hořely. Chápala jsem, že jsem překročila neviditelnou hranici a zpátky už se nevrátím.
Tu noc jsem dlouho neusnula. Z balkonu doléhal hluk ulice, vůně koření a tlumený dech velkoměsta. V hrudi bydlel lehký strach a pod ním skoro dětská radost: „Jsem živá. Zase něco cítím.“ A někde hluboko se ozývalo: „Pozor, Lenko. Je to příliš krásné, než aby to byla pravda.“
Večer, když se slunce schovalo za věže, poslal Karím zprávu: „Buď připravená v devět. Noc miluje překvapení.“
Přečetla jsem si ji několikrát. Srdce mi bušilo. Slovo „noc“ najednou nebylo časem, ale slibem.
Dlouho jsem vybírala šaty. Bílé se zdály příliš prosté, červené příliš odvážné. Nakonec jsem si oblékla tyrkysové, lehké, splývavé. Rozpustila jsem si vlasy, nasadila jantarové náušnice. Když jsem vyšla před hotel, Karím už čekal u auta barvy měsíčního písku. Lehce se uklonil:
— Dnes jste krásnější než celé město.
Zasmála jsem se:
— Nepřehánějte.
— Já nikdy nepřeháním, — odpověděl klidně.
Jeli jsme noční silnicí. Světla věží se odrážela ve skle, cesta se leskla jako zrcadlo. Ve vzduchu bylo něco slavnostního: hudba, smích, vůně koření a benzinu. Noční Dubaj vypadala jako živá bytost — zářivá, opojná, dýchající.
Karím mě odvezl do starého přístavu. Voda byla tmavá jako ropa a světla se v ní odrážela tak, jako by hvězdy spadly do moře. U mola se houpaly jachty, chrom se blyštěl, lampy dávaly měkké světlo, vlny šeptaly u břehu. Koupil dvě sklenky nealkoholického vína a jednu mi podal.
— Tohle město je jako žena, — řekl. — Ve dne se leskne a v noci odhaluje tajemství.
Usmála jsem se:
— A ty jsi jako muž, který ta tajemství sbírá?
Rozesmál se:
— Ne. Já jen umím poslouchat.
Chvíli jsme mlčeli. Pak se zeptal:
— Vyprávěj mi o sobě. Kdo jsi doopravdy?
Zarazila jsem se. Chtěla jsem říct něco krásného, ale slova se zasekla.
— Jsem prostě Lenka. Vařím obědy ve školní jídelně.
Zavrtěl hlavou:
— Nevěřím. V tvých očích je příliš mnoho ohně na obyčejnou kuchařku.
Sklopila jsem zrak. Stál vedle mě, voněl kořeněným parfémem a mořem. Uvnitř se zachvělo něco dávno zapomenutého.
— Už mě unavuje být neviditelná, — řekla jsem tiše.
— Teď neviditelná nejsi, — odpověděl. — Jsi žena, kterou někdo vidí.
Ta slova zazněla jako hudba.
Dlouho jsme se procházeli, mluvili o všem a o ničem: o filmech, jídle, zemích, kde jsem nikdy nebyla. Smál se a já se smála s ním, lehčí než kdy dřív.
Potom jsme vyjeli na vyhlídkovou terasu. Město leželo dole jako moře světel. Věže hořely, auta se táhla jako třpytivé nitky, všechno působilo nekonečně.
— Vidíš, — řekl Karím, — tohle místo učí člověka snít.
Dívala jsem se dolů a cítila, jak se mi svírají prsty. Chtěla jsem se něčí ruky držet, abych nespadla do té zářivé hloubky. Přistoupil blíž.
— Lenko, — zašeptal.
Zvedla jsem oči. Na okamžik zmizelo všechno: město, hluk, výška. Zůstal jen jeho pohled.
— Děkuju, — řekla jsem.
— Za co?
— Žes mi připomněl, že jsem ještě živá.
Dotkl se mé ruky lehce, jako by zkoušel, jestli jsem skutečná. A ten dotek stačil, aby se ve mně všechno převrátilo.
Pozdě v noci mě přivezl k hotelu.
— Do zítřka, — řekl. — Ráno přinese nové barvy.
— Do zítřka, — zopakovala jsem.
Když za ním zapadly dveře výtahu, stála jsem před zrcadlem a myslela si: „Tohle není správné.“ Ale jiný hlas hned zašeptal: „A co když je to šance?“
Za oknem hučelo město a v tom hluku jsem slyšela volání. Volání osudu, od kterého už nešlo odvrátit tvář.
Další ráno vonělo kardamomem a mořem. Probudila jsem se dřív než budík, jako by tělo vědělo, že se něco změní. Dole hučelo město, troubila auta, křičeli rackové a srdce mi tlouklo nedočkavě.