Telefon zavibroval. Zpráva od Jiřího: „Jak se máš? Všechno v pohodě?“
Dlouho jsem hleděla na displej, pak napsala: „Jo, všechno jako obvykle. Práce, domov.“ A vypnula zvuk.
V noci jsem vyšla ven. Město mě přivítalo vůní koření, vlhkým teplem a obrovským měsícem nad vodou. Šla jsem po promenádě kolem výloh, kde zářily zlaté šperky a hedvábné šaty, a myslela si: udělala jsem správně. S každým krokem se zdálo, že můj starý život couvá. Šedé dny, hrnce, ticho, rozhovory o ničem — všechno zůstávalo daleko.
Tady nikdo nevěděl, že jsem kuchařka. Tady jsem byla jen žena, které začíná nový život.
Ještě jsem netušila, že právě tuhle noc začal osud tkát svou tenkou síť. Zatím jsem jen šla a dubajský vítr mi cuchal vlasy, jako by šeptal:
— Vítej, Lenko.
Druhý den všechno působilo jako pokračování snu. Slunce bilo do okna, jako by volalo: „Vstávej, tvůj život začíná.“ Sešla jsem na snídani. Bufet se prohýbal pod jídlem, voněla skořice, káva a čerstvý chléb. Vedle seděli turisté — mladí, sebejistí, hlasití. Nikdo si mě nevšímal a mně se díky tomu dýchalo lehce. Mohla jsem být kýmkoli.
Po snídani jsem šla k moři. Písek pálil do chodidel, ale i to bylo krásné — jako důkaz, že jsem opravdu tady. Vlny se mi měkce přelévaly přes nohy a každá z nich jako by smývala únavu minulých let. Stála jsem po kolena ve vodě a šeptala:
— Lenko, dokázala jsi to.
Slunce stoupalo výš, vzduch houstl horkem. Kolem byly štíhlé dívky v plavkách, opálení muži, křik racků a vůně soli. Cítila jsem se jako host v cizím ráji, ale kupodivu ne navíc.
Když jsem se vrátila do hotelu, našla jsem zprávu od dcery: „Mami, kde jsi? Proč nezavoláš?“
Odepsala jsem: „Odpočívám, všechno je dobré,“ a přidala smajlíka. Prvního po dlouhé době.
Odpoledne jsem vyrazila na trh. Chtěla jsem koupit suvenýry, něco hezkého, co bych mohla přivézt domů. Trh hučel jako živé srdce města. Prodavači se usmívali, vykřikovali ceny, natahovali ruce. Vzduch byl hutný vůní vanilky, pižma, ovoce a pražených ořechů.
Procházela jsem mezi stánky, prohlížela si zlaté náramky a hedvábné šátky. U jednoho pultu jsem se zastavila. Jantarové náušnice mi připomněly mládí.
Prodavač byl snědý, tmavovlasý, s očima jako ze starého filmu. Promluvil na mě česky s měkkým přízvukem:
— Krásné náušnice pro krásnou ženu.
Zrozpačitěla jsem:
— Jen se dívám.
— Dívat se, to už je začátek volby, — usmál se.
Nechtěně jsem se zasmála. Představil se:
— Karím. A vy jste odkud?
— Z Česka, — odpověděla jsem.
— Studená země, horké ženy, — mrkl na mě.
Tváře mi zahořely. Ale v jeho slovech nebyla hrubost. Byla v nich lehká, hravá pozornost, kterou jsem necítila celé roky.
Ukazoval mi šperky a o každém vyprávěl tak, jako by před ním neležely náušnice a náramky, ale malé příběhy. Měl nízký, teplý hlas, který člověka obalil jako měkká látka.
— Vezměte si tyhle náušnice, — řekl najednou. — Dárek.
— Ne, to nemůžu.
— Můžete. Za úsměv.
Vzala jsem je. Byly lehké a teplé, jako by v sobě držely slunce. Poděkovala jsem a odešla, ale jeho pohled jsem na sobě cítila ještě dlouho.
Večer jsem seděla na balkoně, držela náušnice v dlani a přemýšlela: „Proč to udělal? Jen zdvořilost? Obchodnický trik?“ Ale hluboko uvnitř se už hýbalo cosi nebezpečného. Pocit, že se na mě život znovu dívá mužskýma očima.
Druhý den jsem šla na trh znovu. Sama sobě jsem tvrdila, že pro ovoce. Ale v hloubi duše jsem věděla, že doufám, že uvidím Karíma.
Stál na stejném místě a usmál se tak, jako by čekal.
— Vrátila jste se, — řekl tiše. — Myslel jsem, že zapomenete.
— Nemohla jsem, — odpověděla jsem a sama se lekla své upřímnosti.
Mluvili jsme, smáli se. Vyprávěl mi o Dubaji, o poušti, o lidech, kteří žijí úplně jinak. Poslouchala jsem ho jako očarovaná. Čas zmizel. Když jsem se chystala odejít, řekl:
— Zítra vám ukážu skutečné město. Ne turistické. Souhlasíte?
Přikývla jsem, aniž bych přemýšlela.
Tu noc jsem dlouho ležela vzhůru. Měsíc visel nad mořem a myšlenky se točily: „Co to dělám? Proč?“ Jenže vedle strachu žila radost. V hrudi to znělo jako před bouřkou. Nevěděla jsem, že ten zvuk je varování.
Probudila jsem se ještě před svítáním. Vzduch v pokoji byl sladký, jako by nasál mořskou sůl a jasmín. Srdce mi bilo rychle, jako by už předem vědělo, že ten den bude jiný. Včera Karím řekl: „Ukážu ti skutečnou Dubaj.“ Ta slova ve mně celé ráno zněla jako kouzlo.
Na snídani jsem sešla v bílých šatech, které jsem si šetřila na zvláštní příležitost. Vlasy jsem si pečlivě upravila, rty lehce namalovala. A poprvé po mnoha letech jsem se necítila jako pracovnice jídelny ani jako žena řidiče kamionu, ale prostě jako žena.
V zrcadle výtahu jsem uviděla tvář, v níž se objevilo něco nového. Očekávání.
Karím čekal u vchodu do hotelu. Měl bílou košili, lehké kalhoty a tmavé brýle. Když mě uviděl, usmál se:
— Dnes vypadáte jako úsvit.
Zrozpačitěla jsem a sklopila oči.
— Kam pojedeme?
— Nejdřív do staré čtvrti, tam, kde se mé město narodilo. A pak bude překvapení.
Jeli jsme širokými ulicemi a Karím vyprávěl o každé budově, jako by byla živá. Jeho hlas byl měkký, sametový, hlas člověka, kterému se líbí, když ho poslouchají. Poslouchala jsem a všechno kolem se zdálo jasnější.