Někdy jsem se usmívala bez důvodu. Holky v jídelně po sobě pokukovaly:
— Lenko, co tak záříš? Vyhrála jsi milion?
— Skoro, — odsekla jsem žertem.
Uvnitř ve mně rostl zvláštní pocit — nadšení smíchané se strachem. Letenky a doklady jsem schovala do kuchyňské skříňky za sáček pohanky. Jiří tam nikdy nekoukal. Večer jsem ty papíry vytahovala, hladila je prsty a představovala si: otevřu oči a kolem bude slunce, písek, moře a nová já.
Ale čím blíž byl den odletu, tím hlasitěji ve mně šeptalo: „A co když na to přijde?“
V sobotu se Jiří vrátil z trasy. Vešel jako obvykle, unavený, sotva se svlékl, hodil tašku ke dveřím a těžce vydechl:
— Sotva jsem dojel. Silnice hrozný.
Postavila jsem před něj večeři. Jedl mlčky a díval se na televizi. Moderátor mluvil o zdražování, ale mně to bylo jedno. Dívala jsem se na mužovu tvář a cítila, jak se mi stahuje srdce. Kdysi pro mě ten člověk znamenal všechno. Teď mi připadal cizí.
Po jídle se zeptal:
— Ve škole dobrý?
— Jako vždycky, — odpověděla jsem.
— Jasně, — kývl.
A tím rozhovor skončil.
Ani si nevšiml, že kousek vedle, pod ubrusem, stojí můj napůl sbalený kufr.
V noci jsem nespala. Jiří chrápal a já poslouchala hodiny. Každá vteřina odměřovala moje tajemství. V hrudi se válel strach, ale s ním i zvláštní, skoro zakázané potěšení. Jako bych už unikla z klece, i když zatím jen v hlavě.
Ráno odjel na parkoviště a řekl, že za tři dny zase vyráží.
— Trochu si odpočinu a jedu dál, — prohodil a políbil mě na tvář.
Tvář zůstala studená. Když kamion zmizel za zatáčkou, zavřela jsem dveře, opřela se o ně zády a tiše se rozesmála. Ten smích byl roztřesený, skoro vyděšený.
Ještě ten den jsem šla na trh. Koupila jsem si lehké šaty, klobouk a tmavé brýle. Prodavačka se zeptala:
— Chystáte se někam k moři?
— Ano, — řekla jsem. — Do Dubaje.
Hvízdla.
— Tak to je pořádný skok.
Usmála jsem se. Slovo „Dubaj“ znělo tak příjemně, jako by samo bylo vstupenkou do jiného života.
Večer jsem kufr doskládala: šaty, plavky, krém na opalování, fotoaparát, doklady. Dětem jsem napsala krátce: „Mám se dobře. Jedu si trochu odpočinout. Nebojte se.“ Kam přesně, to jsem neuvedla. Ať si myslí, že jedu třeba do Chorvatska.
Před spaním jsem seděla na posteli a dívala se na kufr. V hlavě se opakovalo jediné: „Jen aby to vyšlo.“
Ráno jsem jela do města a odtud autobusem na letiště. Srdce mi bušilo tak silně, jako bych šla na nejdůležitější zkoušku svého života. V odletové hale zněly hlasy, hlášení, smích a voněla káva. Připadala jsem si jako malé zrnko písku mezi všemi těmi lidmi. Ale šťastné zrnko.
Když vyhlásili nástup, poprvé v životě jsem vystoupala po schůdcích do letadla. Za okénkem se chvěla světla rodného města — malá, třpytivá, vzdálená. Zavřela jsem oči a pomyslela si: „Sbohem, Lenko ze školní jídelny.“
Když se letadlo odlepilo od země, pochopila jsem, že cesta zpátky už není stejná.
Letadlo přistálo a já měla pocit, jako bych se vynořila ze sna. Do okénka udeřilo tak ostré světlo, jako by se dovnitř podívalo samotné slunce. Vzduch se třásl horkem a s ním i moje srdce. Na tabuli svítila slova: „Dubai International Airport“.
Vystoupila jsem a teplý vzduch se mi hned dotkl tváře. Vonělo to kořením, drahými parfémy a něčím neznámým, sladkým. Zdálo se mi, že každý nádech mi slibuje nový život. Šla jsem dlouhou chodbou a snažila se neztratit mezi jistými lidmi s kufry a telefony. A já — v modrých šatech, s roztřesenýma rukama a očima plnýma světla.
Pasovou kontrolou jsem prošla bez potíží. Mladý úředník s tmavýma očima se podíval na fotku, pak na mě a kývl:
— Welcome.
Jedno krátké slovo se stalo začátkem jiné skutečnosti.
Taxi uhánělo po silnici kolem obrovských věží, světelných nápisů a skleněných výloh. Tiskla jsem čelo k oknu. Všechno vypadalo jako pohádka. Mrakodrapy jako by rostly přímo z písku. Ulice zářily čistotou. Když řidič řekl cenu, trochu jsem znejistěla, ale stejně jsem mu podala peníze a říkala si: stojí to za to.
Hotel svítil jako palác. Na recepci se na mě usmála žena v šátku:
— Welcome, Mrs. Lenka. Your room with sea view.
Přikývla jsem, i když jsem nerozuměla každému slovu. „Sea view“ pro mě znělo jako zaklínadlo.
Pokoj byl prostorný: bílé závěsy, zrcadla, chladná podlaha a výhled na nekonečné moře. Vlny se třpytily, slunce hrálo na hladině. Otevřela jsem okno, nadechla se horkého vzduchu a rozesmála se. Opravdu. Poprvé po tolika letech.
Zula jsem si boty, bosá přešla po chladné podlaze a vyšla na balkon. Dole šumělo město: auta, hudba, hlasy. Zvedla jsem ruce, jako bych chtěla celý ten svět obejmout, a zašeptala:
— Děkuju, Bože, že jsem sem doletěla.
Pak jsem dlouho stála před zrcadlem. Odraz vypadal cize: tváře mi zrůžověly, oči se leskly, vlasy se uvolnily z účesu, ale působily živě. Usmála jsem se na sebe neobratně, skoro dívčím způsobem.
Večer jsem sešla k bazénu. Voda se pod lampami třpytila. Kolem se smáli cizinci, někdo pil koktejly. Objednala jsem si džus, sedla si stranou a jen se dívala. Uvnitř se všechno chvělo radostí a nervozitou. Tohle je život. Opravdový.