Celou noc jsem nemohla usnout. Před očima se mi míhala jachta, měsíc, jeho oči, zlatý náramek. Přistihla jsem se, že čekám na jeho telefon víc než na vlastní dech.
Ráno telefon zazvonil a já ho okamžitě zvedla.
— Dobré ráno, Aleno. Obleč se krásně. Dnes jsi moje čestná hostka.
Jeli jsme za město. Na okraji stála vila — bílá, se sloupy, bazénem a zahradou. U brány ochranka, drahá auta. Všechno vypadalo jako ve filmu.
— To je část mého projektu, — řekl Karím. — Vkládám sem peníze. Chci vybudovat síť hotelů. Když to vyjde, za rok budu mezi nejbohatšími.
Mluvil jistě, jako člověk, který přesně ví, kam jde. Dívala jsem se na vilu a myslela si: takhle vypadá velikost. Ukazoval mi dokumenty, schémata, plány, fotografie. Nerozuměla jsem tomu, ale kývala jsem, poslouchala a z nějakého důvodu cítila hrdost. Jako by ten sen už patřil i mně.
— Jsou tu partneři, — řekl. — Jeden cizinec, ale vznikly potíže s penězi. Banky nedůvěřují, papíry se zdržují…
Těžce si povzdechl.
— Někdy si říkám: kdyby se vedle mě objevil člověk, který by uvěřil a pomohl, všechno by se pohnulo.
Mlčela jsem. Neprosil přímo, ale náznak už visel ve vzduchu.
Když jsme se vrátili do města, Karím mi daroval náhrdelník.
— Aby sis pamatovala, že si vážím toho, že jsi vedle mě.
Usmála jsem se a nevšimla si, jak jsem si zvykla na dárky, sliby a pohledy. Stala jsem se součástí jeho pohádky. Jen jsem nechápala, že v každé pohádce je i drak.
S každým dnem byl Karím blíž, jako slunce, od kterého se nedá odvrátit. Už jsem si neuměla představit ráno bez jeho telefonátu, večer bez jeho hlasu. Telefon se stal dveřmi do jiného života.
„Dobré ráno, moje hvězdo. Myslela jsi na mě? Bez tebe moře nedýchá.“
Četla jsem ty zprávy znovu a znovu, jako by to byl lék na samotu.
Jenže spolu s teplem přišly stíny. Karím začal častěji mizet. Jednou schůzka s investory, podruhé cesta za město, pak naléhavé dokumenty. Psala jsem mu a on odpovídal stručně: „Později vysvětlím. Důvěřuj.“
Když se objevil, choval se jako dřív. Oči mu zářily, smích byl lehký, na zápěstí se leskly nové hodinky. Neptala jsem se, odkud to všechno má. Nechtěla jsem zničit kouzlo.
Jednoho večera mě pozval do Burdž al-Arab. Stála jsem u vchodu a nevěřila vlastním očím: zlaté dveře, mramor, fontány, vůně růžové vody. Takový luxus jsem nikdy neviděla.
— Tady jsem vedl jednání, když jsem pracoval se šejkem Hamdánem, — řekl Karím nedbale. — Teď uvažuji, že tu otevřu nový směr.
Večeřeli jsme v restauraci pod kopulí. Ve sklenkách se třpytil nápoj, za oknem zářilo město. Mluvil o obchodu, partnerech, smlouvách. Skoro ničemu jsem nerozuměla, ale zachytávala jsem každý jeho pohled.
— Aleno, — řekl najednou, — víš, proč je mi s tebou klidně?
— Proč?
— Jsi jiná. Všude kolem lidé hledají výhodu, ale ty prostě jsi. Proto jsi cennější než zlato.
Tváře mi vzplanuly. Vzal mě za ruku.
— Chci, aby ses stala součástí mého světa.
— Ale já se k tobě nehodím. Nemám peníze ani postavení.
Usmál se:
— Peníze přicházejí a odcházejí. Hlavní je důvěra. A ty umíš věřit.
Po večeři navrhl projížďku podél pobřeží. Jeli jsme mlčky, hrála tichá smutná hudba. Najednou řekl:
— Už mě unavuje být silný. Všichni po mně chtějí rozhodnutí, peníze, odpovědnost. I já jsem člověk. Někdy člověk touží, aby se o něj někdo postaral.
Nechápala jsem hned, kam míří.
— Ty se přece staráš o všechny, — pokračoval. — I o muže, který si tě neváží. A já chci, abys jednou myslela na mě.
Ta slova se do mě zaryla hluboko. Podíval se na mě měkce, skoro dětsky.
— Někdy muž potřebuje ženu, která se neptá zbytečně. Jen věří.
Na rozloučenou dlouho držel moji ruku.
— Zítra mám důležitou schůzku. Rozhodne se všechno. Jestli to nevyjde, bude to pro mě těžké.
V jeho hlase byla úzkost a já ho poprvé chtěla chránit.
Když jsem se vrátila do pokoje, usnout jsem nemohla. Hlavou se mi točila slova: „důvěra“, „péče“, „pomoc“. Všechno znělo, jako by mě na něco připravoval.
Ráno Karím nezavolal. Žádná zpráva, žádný telefon. Den se vlekl mučivě. Pokoušela jsem se číst, procházela se po pláži, ale srdce mi neklidně tlouklo.
Až večer přišlo: „Aleno, je to špatné. Zavolám později.“
Ruce mi zledovatěly. Vytočila jsem jeho číslo, ale nezvedl to. Přešla noc. Potom další den. A teprve třetího dne se objevil. Zničený, bledý.
— Promiň, — řekl. — Stalo se neštěstí.
Dívala jsem se na něj a nechápala, co se děje. Vzal mou dlaň a stiskl ji tak pevně, jako by hledal záchranu.
— Všechno ti řeknu. Jen tobě. Jsi jediná, komu můžu věřit.
A v té chvíli jsem uvěřila. Jemu, každému slovu, každému povzdechu.
Přišel večer, unavený, jako by ušel dlouhou cestu. Oči měl potemnělé, úsměv žádný.
— Karíme, co se stalo? — vyděsila jsem se.
Mlčel. Sundal hodinky, položil je na stůl, přešel pokoj.
— Všechno se hroutí, — řekl nakonec. — Projekt. Partneři mě zradili.
Nevěděla jsem, co říct.
— Vložil jsem do toho všechno, Aleno. Všechny peníze. I auto jsem prodal. Už jsme skoro uzavřeli smlouvu, a najednou zablokovali papíry. Všechno, co jsem budoval, je v ohrožení.
Sedl si proti mně a zakryl si obličej rukama. Přistoupila jsem, dotkla se jeho ramene: