— Zvládneš to. Podaří se ti to.
Zavrtěl hlavou:
— Bez pomoci ne.
Ta slova zazněla tiše, ale slyšela jsem je až příliš jasně.
— Jaké pomoci?
Zvedl oči:
— Nemám právo prosit. Ale kdybych měl rezervu, dočasnou… Vrátil bych všechno za týden.
Ztuhla jsem. V hrudi se ochladilo.
— Já takové peníze nemám, Karíme.
— Neprosím o mnoho. Je potřeba malý převod, aby se odblokoval účet. Nechápeš, kolik je v sázce. Vrátím to. Přísahám.
Mluvil rychle, rozrušeně, jako by se bál, že si to stihnu rozmyslet. Pohled měl plný bolesti. Nedokázala jsem poznat, kde končí pravda a začíná hra.
— Pochop, — pokračoval, — banky potřebují čas, ale čas není. Jestli to do pondělí nevyřeším, všechno padne. Jen ty mi můžeš pomoct. Nikomu nevěřím kromě tebe.
Ta slova mě probodla. Vzpomněla jsem si, jak říkal: „Jsi opravdová.“ Všechno se smíchalo: lítost, pýcha, strach, něha.
— Karíme, nejsem bohatá. Mám jen… — zarazila jsem se. — Jen úspory. Spořila jsem je celé roky.
— Ne všechny. Aspoň část. Je to dočasné. Všechno vrátím, Aleno.
Mluvil laskavě, ale v té laskavosti byl tlak. Jako by mě neviditelná ruka tlačila do zad.
Seděli jsme mlčky. Za oknem hučel vítr, moře naráželo na břeh. Dívala jsem se na jeho unavenou tvář a myslela si: když odmítnu, zhroutí se. Když pomůžu, zachráním ho.
— Promyslím si to, — řekla jsem.
Přikývl a ještě pevněji mi stiskl prsty:
— Děkuju. I kdybys nemohla, už jsi mi pomohla tím, že jsi tady.
Když odešel, dlouho jsem seděla sama. V hlavě se hádaly dva hlasy. Jeden křičel: „Nesmíš, je to past.“ Druhý, tichý a ženský, šeptal: „Věří ti.“
Ráno jsem se probudila s tíhou na hrudi. Tělo jako z olova. Zapnula jsem telefon. Nová zpráva: „Dobré ráno, moje oporo. Všechno bude dobré, když dnes odešlu dokumenty.“
A hned další: „Kdybys věděla, jak jsem osudu vděčný za tebe.“
Ta slova rozpustila poslední pochyby.
Šla jsem k bankomatu a vybrala část peněz. Ty samé, které jsem šetřila na sen, na cestu, na sebe. Ruce se mi třásly. V hlavě hučelo: „Je to jen půjčka. Vrátí to.“
Večer jsme se setkali v kavárně u moře. Karím vypadal napjatě, ale když mě uviděl, usmál se.
— Jsi anděl, — řekl tiše, když jsem mu podala obálku. — Na to nikdy nezapomenu.
— Věřím ti, — odpověděla jsem.
Dotkl se mé tváře:
— Tohle není konec, Aleno. Tohle je začátek. Brzy se všechno změní.
Mluvil o budoucnosti, o domě u moře, o restauraci, kde budu paní. Jeho slova mi točila hlavu jako sladké víno. Když odešel, necítila jsem úlevu, ale prázdnotu. V hrudi bylo ticho a úzkost. Moře šumělo, jako by vědělo víc než já.
Ještě jsem nechápala: v tu chvíli jsem udělala krok, od kterého už nebude možné ustoupit.
Uběhlo několik dní a Karím byl znovu jako dřív: klidný, jistý, dokonce veselý. Peníze jako by se rozplynuly. Žádné potvrzení, žádný doklad. Přísahal, že je všechno pod kontrolou. Chtěla jsem věřit. A věřila jsem. Protože jinak bych si musela přiznat, že jsem hloupá.
Zase mě vodil do restaurací, dával mi květiny, žertoval, říkal mi „moje Alena z hvězd“. Smála jsem se a snažila se nemyslet na strach, který se ve mně usadil. Tenký, lepkavý, jako stín za zády.
Jednoho večera se na promenádě najednou zastavil:
— Formalita. Dočasná plná moc. Na jednu transakci. Potřebuji převést část kapitálu přes tvoji zemi. Je potřeba člověk s místním občanstvím. Jen ty můžeš pomoct.
Mluvil rychle a jistě, jako by to bylo samozřejmé. Nerozuměla jsem detailům, ale slyšela jsem to hlavní: potřebuje pomoc.
— Karíme, nejsem si jistá, že můžu.
— Můžeš všechno, — přerušil mě měkce. — Je to znamení důvěry mezi námi.
Vytáhl tablet a ukázal dokumenty. Anglické řádky, čísla, tabulky.
— Aleno, — řekl. — Bez tebe se ztratím.
Vydechl, jako by ze sebe shodil obrovskou tíhu.
— Teď půjde všechno správně. Za týden budeme bohatí.
Seděli jsme v autě u břehu. Mluvil o domě, restauraci, cestách. Jeho slova dopadala na duši jako teplý písek. Chtěla jsem věřit, že je to pravda.
Ale druhý den zase zmizel. Telefon mlčel. Zprávy nebyly přečtené. Chodila jsem po pokoji jako zvíře v kleci.
Třetí den se objevil pozdě večer. Unavený, ale s úsměvem.
— Povedlo se, — řekl a políbil mě na čelo. — Zítra dokončíme poslední věc. Zbývá maličkost.
— Jaká maličkost?
— Kamion tvého muže. Říkala jsi, že je napsaný na tebe.
Ztuhla jsem.
— Ano, ale…
— Poslouchej. Je to dočasné. Prodáme ho, vložíme peníze a za měsíc koupíme dva nové. On si toho ani nevšimne.
Nevěřila jsem vlastním uším.
— Karíme, zbláznil ses? To není moje. Je to Petrův kamion, jeho práce, jeho život.
Jeho hlas ztvrdl:
— Je to šance. Pro nás. Pro budoucnost.
Mluvil dlouho, jistě, jako modlitbu. Láska, důvěra, rodina, sen — všechno se smíchalo.
— Chceš být se mnou? — zeptal se. — Chceš život bez bolesti? Tak věř.
Mlčela jsem. Přitiskl moji dlaň ke své hrudi.
— Nezradím tě. Přísahám.
Ta přísaha zněla příliš upřímně. A já cítila, že nepadám do propasti, ale do jeho očí, ve kterých se odráželo nebe i lež.
Když odešel, seděla jsem u okna a dívala se na světla. Bylo to šílenství. Ale možná právě šílenství je láska?
Ráno mě probudil telefon. Karímův hlas byl vzrušený, ale jistý: