Potom jsem vzala telefon a otevřela naši konverzaci. Desítky zpráv: „Spíš? Jsi nádherná. Pamatuj, jsem nablízku.“ Všechno vypadalo upřímně. Možná se jen bojím zbytečně?
Lehla jsem si, ale spánek nepřicházel. Za oknem hučelo město a v hlavě zněl jeho hlas: „Osud někdy žádá krok do tmy.“ Ještě jsem nevěděla, že ten krok už jsem udělala.
Následující dny mě roztočily jako vír. Přestala jsem rozeznávat ráno od večera. Karím se objevoval jako z ničeho: jednou poslal do pokoje kytici bílých lilií, podruhé mě zval na procházku, jindy zavolal uprostřed dne jen proto, aby řekl: „Myslím na tebe.“
Uměl najít slova. Každá jeho věta zněla, jako by ji nikdo na světě nikdy předtím nevyslovil. A já věřila. Smála jsem se, odpovídala, zase si líčila rty, vybírala šaty, zkoušela šperky. S každým setkáním jsem měla pocit, že mládnu.
Jednou mě odvezl k moři. Ne na turistickou pláž, ale tam, kde u mola stály sněhobílé jachty. Slunce se oslnivě odráželo na vodě, vzduch voněl solí a benzínem.
Karím došel k jedné jachtě a řekl:
— Dnes patří jen nám.
Zarazila jsem se:
— Ty sis ji pronajal?
— Copak bych mohl dopustit, abys na moře hleděla jen ze břehu? — odpověděl a podal mi ruku.
Vystoupali jsme na palubu. Jachta se měkce zahoupala, motor zaburácel a město se začalo vzdalovat. Moře bylo tak modré, že se mi chtělo plakat. Vítr mi cuchal vlasy, šaty se lepily k tělu a uvnitř byla lehkost, jako bych ze sebe shodila desítky let.
Karím stál vedle mě v bílé košili, bez brýlí. Tmavé oči se mu leskly. Odráží se v nich slunce i já sama.
— Připomínáš ženu ze staré legendy, — řekl. — Přišla k moři a změnila svůj osud.
— A jak ta legenda skončila?
— Našla lásku.
Řekl to tak prostě, jako by mluvil o něčem nevyhnutelném.
Pili jsme mátový čaj, jedli datle. Vyprávěl o přátelích, obchodu, jedné dohodě, která může všechno změnit. Poslouchala jsem, aniž bych pořádně vnímala obsah, očarovaná jeho hlasem.
Když slunce začalo zapadat, pustil tichou hudbu. Arabská melodie se táhla jako dech pouště. Potom mě vyzval k tanci. Styděla jsem se, ale objal mě jistě a měkce. Srdce tlouklo do rytmu.
— Víš, Aleno, — řekl a díval se mi do očí, — viděl jsem mnoho žen, ale ty jsi jiná. Je v tobě čistota.
— Opravdu nechceš nic než cit? — zašeptala jsem.
— A co je na citu špatného? Nic. Jen nás činí zranitelnými.
Po kůži mi přeběhl chlad. Ale Karím už se usmíval, jako by neřekl nic zvláštního.
Když se jachta vrátila do přístavu, nebe bylo fialové a nad vodou visel obrovský měsíc. Odvezl mě k hotelu, vystoupil, otevřel dveře a podal mi ruku.
— Dnes jsi byla mojí královnou, — řekl tiše. — Zítra ti ukážu něco výjimečného.
V pokoji jsem dlouho stála u okna. Vlny se valily k břehu, někde v dálce mihotala světla. V ruce jsem držela náramek, který mi daroval při loučení. Tenký, zlatý, s malým kamenem. Krásný. Až příliš krásný.
Vzpomněla jsem si na Petra: jeho drsné dlaně, mlčení, pach silnice. A najednou mě bodla vina. Nezvaná, studená jako noční písek. Ale spolu s ní tu byla sladkost. Poprvé po letech jsem se cítila potřebná, žádoucí, živá.
Před spaním jsem otevřela telefon. Nová zpráva od Karíma: „Změnila jsi moje ráno. Zítra změníš můj život.“
Usmála jsem se, aniž bych tušila, že ta slova se brzy stanou hrozným proroctvím.
Další ráno jsem se probudila šťastná. V hlavě mi pořád zněla hudba z jachty, kůže si pamatovala jeho doteky. Dívala jsem se do zrcadla a nepoznávala se: oči zářily, tváře růžové, jako po snu, na který jsem čekala celý život.
Karím přijel po obědě. V rukou nesl krabici s mašlí.
— Dárek, — řekl. — Pro moji inspiraci.
Uvnitř ležely šaty. Tyrkysové, lehké, třpytící se jako voda pod sluncem.
— Jsou jako ty, — řekl. — Jemné, ale silné.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Byla jsem zvyklá dávat, ne dostávat.
Zavedl mě do restaurace na střeše. Vítr voněl jasmínem, město pod nohama zářilo jako moře světel. Na stole byly svíčky, křišťál, stříbro. Všechno bylo tak krásné, že to působilo neskutečně.
— Řekni mi, Aleno, — zeptal se tiše, — o čem sníš?
— Nevím. Asi o klidu. O domově, kde na mě někdo čeká.
— Tedy o lásce?
— Každý chce lásku.
Kývl:
— A jistotu. Bez peněz se láska rychle unaví.
Řekl to skoro mimochodem. Ale věta se mi uvnitř zachytila.
— Jsi silná žena, — pokračoval. — Určitě máš něco svého. Něco cenného.
— Ne. Jsem kuchařka ve škole. Muž je řidič kamionu. Žijeme skromně.
Ušklíbl se:
— Skromnost zdobí, ale nenakrmí. A kdyby byla šance peníze vložit a znásobit, riskovala bys?
Pokrčila jsem rameny:
— Nevím. Spíš ne.
— Protože se bojíš, — řekl měkce. — Někdy musí člověk prostě věřit, ne počítat.
Pak lehce změnil téma, jako by neřekl nic důležitého. Jenže někde ve mně už se probudila zvědavost.
Večer mě odvezl na vyhlídkovou plošinu. Město dole zářilo jako rozházené diamanty. Karím mě vzal za ruku.
— Tohle všechno postavili odvážní lidé. Kdo se bojí, zůstane dole. Kdo věří, stoupá.
Přikývla jsem. Uměl mluvit tak, že obyčejná slova zněla jako zjevení.
Pozdě v noci mě přivezl do hotelu.
— Zítra ti chci ukázat svůj svět. Ten skutečný.
— Jaký je?
— Uvidíš. Jen mi důvěřuj.