Karím zavolal sotva jsem dopila kávu.
— Dobré ráno, královno, — pronesl tak, že obyčejný pozdrav zněl jako kompliment. — Jaké máš plány?
— Jen odpočívat.
— Pak jsem dnes tvůj odpočinek já. Připrav se, za půl hodiny jsem tam.
Znejistěla jsem, ale souhlasila.
Poslouchala jsem ho jako očarovaná. Jeho hlas zněl jako hudba. Zdálo se, že i slunce svítí jinak, když je nablízku.
Přijeli jsme do malého podniku u moře. Voněly smažené ryby, čerstvý chléb a káva. Karím objednal sám, jistě a lehce.
— Ochutnej, — řekl a přisunul mi talíř se zlatavým dezertem. — Datle a ořechy. Říká se, že nosí štěstí.
Ochutnala jsem a zasmála se:
— To je hodně sladké.
— Jako ty, — odpověděl.
V očích mu zableskl oheň.
Po obědě jsme šli po pláži. Vlny se líně převalovaly, nebe změklo, mělo perleťový odstín. Mluvil o bohatství, o lidech, kteří se honí za zlatem a ztratí sami sebe.
— A ty? — zeptala jsem se. — Našel jsi sám sebe?
Ušklíbl se:
— Hledám. Možná jsem dnes blíž než včera.
Cítila jsem, že mezi námi vzniká něco nebezpečného. Svět se zúžil na zvuk jeho kroků a teplo ruky, která se náhodně dotýkala mé dlaně. V jednu chvíli se zastavil a podíval se na mě.
— Aleno, víš, proč jsem u tebe?
Zavrtěla jsem hlavou.
— Protože nejsi jako ostatní. Tady je mnoho žen — jasných, hlučných, hladových po pozornosti. Ale ty jsi opravdová. Umíš naslouchat. Jsi živá.
Usmála jsem se, ale uvnitř mě něco bodlo. Příliš krásné. Příliš hladké. Všiml si mé pochybnosti a přistoupil blíž.
— Neboj se. Nechci nic kromě tvé důvěry.
Večer mě přivezl zpátky a na rozloučenou mi podal malý váček.
— To je amulet, — řekl. — Proti zlému oku. Aby tě provázelo štěstí.
Uvnitř ležel světle zelený průsvitný kámen.
— Děkuju, — zašeptala jsem.
— Nos ho, — dodal. — Ať ti mě připomíná.
Když jsem vyšla do pokoje, třásly se mi ruce. Položila jsem amulet na noční stolek a dlouho se na něj dívala. Z jedné strany radost, jako by mi osud daroval druhou šanci. Z druhé úzkost, kalná jako stín pod vodou.
Telefon blikl: „Dobrou noc, moje severní tajemství.“
Usmála jsem se, ale uvnitř se pohnula pochybnost. Proč tajemství? Proč ne prostě žena?
Před spaním jsem si amulet pověsila na krk. Kámen chladil kůži. Byl krásný, ale cizí, jako z života, který mi nepatřil. Za oknem hučelo město. A ve tmě, pod šumem vln, jsem poprvé pomyslela: „Co o tom člověku vlastně vím, kromě jeho úsměvu?“
Druhý den zavolal znovu.
— Aleno, dnes ti ukážu nebe blíž, než jsi ho kdy viděla.
— Jsi záhadný muž, Karíme.
— Ne. Jen mám rád, když se ženy usmívají.
Přijel bílým terénním autem. Sotva jsem si stačila obléct lehké šaty a schovat pod ně amulet. Cestou vyprávěl o horách, starých pouštních legendách, kamenech, které si pamatují. Jeho hlas uspával, čas se rozpouštěl.
Za hodinu jsme vyjeli za město. Silnice mizela v písku, obzor se tavil horkem. Zdálo se, že země se chvěje dechem slunce.
— Tady je jiná Dubaj, — řekl Karím. — Bez skla a lesku. Tady je všechno opravdové.
Vedl mě úzkou stezkou mezi dunami. Vítr rval za šaty, vlasy se lepily na tvář, písek skřípal pod nohama. V dálce byly vidět beduínské stany. U jednoho stál muž v dlouhém oděvu. Zvedl ruku na pozdrav.
— To je můj bratranec, — řekl Karím. — Vypijeme čaj a pak tě odvezu zpátky.
Seděli jsme ve stínu a pili sladký čaj s mátou. Muž téměř nemluvil, jen se občas na něco zeptal arabsky. Nerozuměla jsem, ale cítila jsem na sobě pohledy — zdvořilé, a přece ostražité. V hrudi rostl zvláštní pocit: jako bych se neocitla na schůzce, ale uvnitř cizího příběhu.
Když se slunce začalo sklánět k obzoru, Karím navrhl, abychom zůstali.
— Západ je tady výjimečný. Jeden okamžik — a svět se narodí znovu.
Stáli jsme na vrcholu duny. Vítr mě bil do tváře, písek se třpytil zlatem. Přistoupil blíž, objal mě kolem ramen a já neucukla. Uvnitř se všechno sevřelo a zároveň roztálo.
— Aleno, — zašeptal, — chápeš, co cítím?
Mlčela jsem.
— Mám pocit, že jsem našel to, co jsem hledal.
Políbil mě. Jemně, opatrně, jako by se bál, že mě vyplaší. Jeho rty voněly mátou a sluncem. Srdce mi bušilo, jako by běželo po písku. Ale hluboko uvnitř se přesto pohnul strach. Příliš krásné. Příliš dokonalé. Svět takový nebývá.
Cestou zpátky mlčel. Díval se na silnici a pevně svíral volant. Zeptala jsem se:
— Je všechno v pořádku?
— Ano. Přemýšlím. Mám velké záležitosti. Projekt. Možná bys mi mohla pomoct.
Zpozorněla jsem.
— Jak?
Usmál se koutkem úst:
— Povím ti později. Teď není čas mluvit o penězích.
Slovo „peníze“ mi sjelo po zádech jako chlad. Ale usmál se, dotkl se mé ruky a úzkost se zase rozpustila.
U hotelu mi Karím otevřel dveře, jako by se nic zvláštního nestalo.
— Důvěřuješ mi, Aleno? — zeptal se tiše.
— Asi ano.
— Tak se neboj. Osud někdy žádá krok do tmy.
Ta věta mě probodla.
Když jsem zůstala sama, v pokoji bylo najednou příliš ticho. Sundala jsem amulet, položila ho na stůl a dlouho se dívala na zelený kámen. Leskl se jako ještěrčí oko. Zapnula jsem televizi, abych přehlušila myšlenky, ale arabská řeč zněla příliš hlasitě.