Stará čtvrť připomínala labyrint. Úzké uličky, vyřezávané dveře, vůně koření, čaj, látky, zlato, smích. Karím mi koupil studený datlový nápoj a řekl:
— Tady je všechno skutečné. Bez masek. Jako vy.
Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem se usmála.
Potom mě zavedl do malého muzea. Ve skleněných nádobách tam ležel písek různých odstínů — od bílého až po karamelový.
— Vidíte? — řekl Karím. — I písek může být různý. Jeden vypadá obyčejně, druhý se na slunci rozzáří.
— A jaký písek jsem já? — zeptala jsem se žertem.
Podíval se pozorně a lehce přimhouřil oči:
— Ten, který září. Jen jste na to dávno zapomněla.
Ta slova zasáhla přímo do srdce. Poprvé po letech se na mě někdo nedíval jako na samozřejmý stín.
Po obědě mě odvezl k moři. Nebyli tam turisté, jen prázdný břeh, horký vítr a písek, který zpíval pod nohama. Šli jsme mlčky. Potom Karím řekl:
— Víte, proč jsem vás pozval?
— Proč?
— Jste vzácná. Ve vašich očích je zároveň smutek i síla.
Odvrátila jsem se, aby neviděl, jak se mi zachvěly rty. Po jeho slovech mi bylo sladce i děsivě zároveň.
Seděli jsme na písku a dívali se na západ slunce. Moře se třpytilo červeně a zlatě. Slunce klesalo pomalu, jako ve staré pohádce. Mluvil o životě, osudu, odvaze. A já poslouchala a myslela si: opravdu se tohle děje mně?
Když mě přivezl k hotelu, už se stmívalo. U dveří se naklonil a tiše řekl:
— Zítra ti ukážu noční Dubaj. Tam jsou hvězdy blíž, než se zdá.
Přikývla jsem. Hlas mě neposlouchal.
Ve výtahu jsem hleděla na svůj odraz. Oči zářily, tváře hořely. Chápala jsem: překročila jsem neviditelnou hranici a zpátky už se nevrátím.
Tu noc jsem dlouho neusnula. Z balkonu doléhal hluk ulice, vůně koření, šum velkého města. V hrudi žil lehký strach a pod ním téměř dětská radost: „Jsem živá. Zase cítím.“ A někde hluboko šeptalo: „Pozor, Aleno. Je to příliš krásné, aby to byla pravda.“
Večer, když se slunce schovalo za věže, poslal Karím zprávu: „Buď připravená v devět. Noc má ráda překvapení.“
Přečetla jsem si ji několikrát. Srdce mi bušilo. Slovo „noc“ najednou nebylo označením času, ale slibem.
Dlouho jsem vybírala šaty. Bílé se zdály příliš prosté, červené příliš odvážné. Nakonec jsem si oblékla tyrkysové, lehké, splývavé. Rozpustila jsem si vlasy a nasadila jantarové náušnice. Když jsem vyšla před hotel, Karím už čekal u auta barvy měsíčního písku. Lehce se uklonil:
— Dnes jste krásnější než celé město.
Zasmála jsem se:
— Nepřehánějte.
— Já nikdy nepřeháním, — odpověděl klidně.
Jeli jsme noční dálnicí. Světla věží se odrážela ve skle, silnice se leskla jako zrcadlo. Ve vzduchu bylo cítit svátek: hudba, smích, vůně koření a benzínu. Dubaj v noci působila jako živá bytost — zářící, omamná, dýchající.
Karím mě odvezl do starého přístavu. Voda byla tmavá jako ropa a světla se v ní odrážela, jako by hvězdy spadly do moře. U mola se houpaly jachty, chrom se leskl, lampy dávaly měkké světlo, vlny šeptaly u břehu. Koupil dvě sklenky nealkoholického vína a jednu mi podal.
— Tohle město je jako žena, — řekl. — Ve dne září a v noci odhaluje tajemství.
Usmála jsem se:
— A ty jsi muž, který ta tajemství sbírá?
Rozesmál se:
— Ne. Jen umím naslouchat.
Chvíli jsme mlčeli. Potom se zeptal:
— Řekni mi o sobě. Kdo doopravdy jsi?
Znejistěla jsem. Chtěla jsem říct něco krásného, ale slova uvízla.
— Jsem prostě Alena. Vařím obědy ve školní jídelně.
Zavrtěl hlavou:
— Nevěřím. V tvých očích je příliš mnoho ohně na obyčejnou kuchařku.
Sklopila jsem zrak. Stál vedle mě, voněl kořeněným parfémem a mořem. Uvnitř se zachvělo něco dávno zapomenutého.
— Už mě unavuje být neviditelná, — řekla jsem tiše.
— Teď neviditelná nejsi, — odpověděl. — Jsi žena, kterou vidí.
Ta slova zněla jako hudba.
Dlouho jsme se procházeli, mluvili o všem i o ničem: o filmech, jídle, zemích, kde jsem nikdy nebyla. Smál se a já se smála s ním, lehká jako nikdy.
Potom jsme vyjeli na vyhlídkovou plošinu. Město leželo dole jako moře světel. Věže hořely, auta se táhla jako lesklé nitky, všechno působilo nekonečně.
— Vidíš, — řekl Karím, — tohle místo učí člověka snít.
Dívala jsem se dolů a cítila, jak se mi svírají prsty. Chtěla jsem se něčí ruky držet, abych nespadla do toho zářícího víru. Přistoupil blíž.
— Aleno, — zašeptal.
Zvedla jsem oči. Na okamžik zmizelo všechno: město, hluk, výška. Zůstal jen jeho pohled.
— Děkuju, — řekla jsem.
— Za co?
— Za to, že jsi mi připomněl, že ještě žiju.
Lehce se dotkl mé ruky, jako by zkoušel, jestli jsem skutečná. A ten dotek stačil, aby se uvnitř všechno převrátilo.
Pozdě v noci mě odvezl k hotelu.
— Zítra, — řekl. — Ráno přinese nové barvy.
— Zítra, — zopakovala jsem.
Když se za ním zavřely dveře výtahu, stála jsem před zrcadlem a myslela si: „Tohle není správné.“ Ale druhý hlas hned šeptal: „A co když je to šance?“
Za oknem hučelo město a já v tom šumu slyšela volání. Volání osudu, od kterého už se nedalo odvrátit.
Další ráno vonělo kardamomem a mořem. Probudila jsem se dřív než budík, jako by tělo vědělo, že dnes se něco změní. Dole šumělo město, troubila auta, křičeli rackové a srdce mi tlouklo netrpělivě.