Před odletem jsem otevřela kufr a našla ten amulet. Zelený kámen proti zlému oku. Držela jsem ho v dlani, dokud se chlad kovu nezměnil ve vztek. Potom jsem vyšla na balkon a vší silou ho hodila dolů. Narazil na kamennou dlažbu a rozlomil se na tři části.
— Tady máš, Karíme, — zašeptala jsem. — Tady máš svoje štěstí.
Potom jsem zavřela kufr a odjela na letiště.
V letadle se plakat nesmělo. Vedle seděli turisté, smáli se a probírali nákupy. Dívala jsem se z okénka. Dole mizela světla Dubaje a měnila se v třpytivý rozsyp.
Město, které mi slibovalo zázrak, se stalo pouští ze skla a lži.
V hrudi rostl jen jeden pocit — strach. Strach z návratu. Strach z přiznání. Strach ze sebe samé. Věděla jsem: to nejhorší čeká doma.
Letadlo přistálo pod šedým ranním nebem. Sníh, vítr, pach kerosinu. Všechno působilo cize, jako bych se nevrátila domů, ale do minulého života, z něhož jsem už jednou chtěla utéct.
Když se otevřely dveře autobusu, udeřil mě do tváře chlad. Po východním horku působila domácí zima jako rozsudek. Nádraží, taxi, cesta — všechno splývalo v šedou hmotu. Řidič mlčel. Dívala jsem se na zasněžené domy a srdce mi tlouklo dutě, jako před soudem.
Domov mě přivítal tichem. Na parapetu stál hrnek, ve kterém už dávno vyschl čaj. Bylo cítit zatuchlinou a smutkem. Položila jsem kufr a sedla si na stoličku.
— Tak, Alena přijela, — řekla jsem nahlas.
Z pohádky do skutečnosti.
Petr se měl vrátit zítra. Věděla jsem, že pravdu dlouho skrývat nedokážu, ale stejně jsem natahovala čas. Umyla jsem se, převlékla, uvařila čaj. Ruce se mi třásly jako stařeně.
Večer zazvonil telefon. Jeho hlas byl známý, chraplavý, unavený:
— Ahoj, Alčo. Jsem na parkovišti. Zítra budu doma.
— Dobře, Petře, — zašeptala jsem.
— U tebe všechno v pořádku?
— Ano. V pořádku.
Položila jsem telefon a rozplakala se. On nic nevěděl. A já už věděla, že zítra se mu zhroutí život.
Noc prošla beze spánku. Ráno jsem stála u okna a uviděla, jak Petrův kamion odbočuje k domu. Srdce mi bilo ve spáncích.
Vylezl z kabiny, protáhl se, vystoupal po schodech. Když vešel, v očích mu probleskla radost:
— Aleno, jsi zpátky! No konečně.
Vykročil ke mně, ale já ustoupila.
— Petře, musíme si promluvit.
Zamračil se:
— Co se stalo? Jsi nemocná?
— Ne. Horší.
Řekla jsem mu všechno. Ne najednou. Nedokázala jsem se mu dívat do očí. Hlas se mi třásl, slova se pletla. Zpočátku mlčel. Potom se posadil a sklonil hlavu.
Když jsem skončila, ticho ztěžklo jako zem na hrobě.
— Zopakuj to, — řekl.
— Prodala jsem tvůj kamion. Byl napsaný na mě.
— Prodala.
Vstal a podíval se přímo na mě. V jeho očích nezůstalo nic: ani láska, ani vztek. Jen únava.
— Za kolik?
— Osm milionů.
— Komu?
— Nevím.
Krátce se zasmál.
— Hrůza. Nevíš? Takže jsi dala osm milionů nějakému podvodníkovi?
— On nebyl podvodník. Myslela jsem…
— Myslela! — zařval Petr. — Ty vždycky myslíš něčím jiným než hlavou! Celý život za volantem, ve sněhu, v noci, po dálnicích. Kvůli čemu, Aleno? Kvůli tvým pohádkám? Kvůli nějakému orientálnímu krasavci?
Sklopila jsem hlavu. Slzy tekly, ale neutírala jsem je.
— Odpusť…
— Pozdě, — řekl. — Podám žádost o rozvod. A dál ať tě soudí Bůh.
Odešel a práskl dveřmi. Zůstala jsem sama. V domě bylo ticho. Jen hodiny tikaly.
Potom jsem šla do ložnice a z police vytáhla fotoalbum. Byli jsme tam mladí: svatba, děti, kamion na pozadí modrého nebe. Všechno to vypadalo jako cizí život, který jsem sama sobě ukradla.
Večer zavolala dcera:
— Mami, proč nezvedáš telefon? Táta psal, že jste se pohádali. Co se stalo?
Chtěla jsem říct pravdu, ale jazyk se nepohnul.
— Všechno je dobré, holčičko. Jen jsem unavená.
Uvěřila mi. A já znovu plakala.
Za oknem pomalu padal sníh, jako by i on byl unavený tou zimou. V pokoji byla zima, ale topení jsem nezapnula. Ať chlad pronikne až do kostí. Možná smyje to, co je uvnitř.
Seděla jsem u okna do rána. Hvězdy hasnuly a já přemýšlela, kolik žen teď stejně sedí ve tmě, věří cizím slovům a dávají všechno za přelud. A najednou jsem pochopila: už nechci být jednou z nich.
Po té noci dům jako by definitivně vyprázdněl. I vzduch ztěžkl. Petr si odnesl věci. Mlčky, bez skandálu. Jen u dveří řekl:
— Nehledej mě a nevolej mi.
Dveře se zabouchly a ten zvuk připomínal výbuch.
Stála jsem uprostřed kuchyně a necítila nic. Ani bolest, ani stud, ani slzy. Uvnitř jako by země vyhořela. Telefon mlčel. Sousedé si šeptali za zdí. Děti nepsaly. Zůstala mi jen malá televize, kocour a krabice s dokumenty, ve které teď ležela prázdnota.
Nevěděla jsem, jak žít dál.
Práci ve škole jsem ztratila. Ředitelka mi po dovolené neprodloužila smlouvu.
— Sama chápete, paní Králová, kolektiv musí být příkladem…
Chápala jsem. Nikdo nepotřebuje kuchařku se špatnou pověstí a rozvodem za zády.
První týdny jsem žila jako ve snu. Probouzela jsem se a chvíli nevěděla, kde jsem. Mechanicky jsem vařila kaši, zapínala konvici, dívala se z okna na šedé stromy. Svět oněměl.
Jednoho večera jsem vzala starý telefon, otevřela konverzaci a všechno smazala. Zprávu po zprávě. Fotku po fotce. Prsty se mi třásly, ale nepřestala jsem. Když obrazovka zůstala prázdná, jako bych se poprvé nadechla.