Druhý den jsem šla na úřad práce. Žena za stolem dlouho prohlížela můj formulář.
— Kuchařky se shánějí, ale plat je malý. Zvládnete kavárnu u trhu od rána do večera?
— Zvládnu, — odpověděla jsem.
Tak začal můj nový život.
Kavárna byla malá: tři stolky, pult a vůně smaženého těsta. Majitelka Věra, žena s těžkým pohledem, mi hned řekla:
— Já nikoho nebudu opečovávat. Budeš pracovat normálně, a hotovo. Přijdeš pozdě, hledáš si jiné místo.
Přikývla jsem.
Pracovala jsem mlčky. Lepila knedlíky, smažila řízky, myla podlahu. Večer jsem se vracela domů, nohy mi hučely, ale v hlavě se objevilo zvláštní ticho. Ne prázdnota. Spíš klid.
Občas se zastavili řidiči kamionů, takoví jako Petr. Sedli si ke stolu, žertovali, jedli. Jeden se jednou zeptal:
— Neměla jste náhodou muže? Jezdil s velkým kamionem.
Trhla jsem sebou.
— Ne, — odpověděla jsem. — Už ne.
Nepochopil nic, kývl a dojedl polévku.
Po nocích jsem často nespala. Ležela jsem, poslouchala vítr a myslela na to, že člověk může ztratit skoro všechno kromě sebe. A pak mě přepadl strach, protože i sebe jsem málem ztratila.
Jednoho večera jsem zašla do kostela. Jen si sednout. Ne se modlit. Posadila jsem se do lavice, zavřela oči. Vonělo kadidlo a svíčky, vedle mě šeptala modlitbu stará paní. A najednou se zevnitř zvedla vlna. Plakala jsem potichu, beze zvuku, ale horkými slzami. Všechno, co se měsíce hromadilo, vyšlo ven.
Potom se mi ulevilo. Nebylo dobře. Jen lehčeji.
U východu ke mně přistoupila šedovlasá žena s laskavýma očima.
— Neplač, děvenko, — řekla. — Všechno přejde. I stud.
Přikývla jsem.
— A když nepřejde?
— Tak ti Bůh dá sílu s ním žít.
Ta slova ve mně zůstala.
Druhý den jsem do práce přinesla jablečný koláč. Věra se divila:
— Copak, nějaký svátek?
— Jen jsem měla chuť na něco sladkého.
A poprvé po dlouhé době jsem se usmála. Ne ze zdvořilosti. Zevnitř.
Jaro přišlo nenápadně. Sníh roztál, cesty zvlhly, vzduch změkl. Jedno ráno cestou do práce jsem najednou ucítila vůni země — vlhkou, živou. Zdálo se, že sám svět šeptá: pořád se dá začít znovu.
V kavárně přibylo lidí. Přicházeli, jedli, stěžovali si, smáli se. Poslouchala jsem, mlčela, usmívala se.
Věra bručela:
— Aleno, chodíš jako stín. Rozvedená už jsi, tak žij. Jinak shoříš zevnitř.
— Já už shořela, — odpovídala jsem.
Odfrkla si:
— Tak je čas vychladnout.
Začala jsem si všímat obyčejných věcí. Jak ranní světlo padá na stůl. Jak voní čerstvý chléb. Jak děti běží přes cestu do školy. Život nebyl ani zázrak, ani trest. Prostě život.
Jednoho večera jsem se rozhodla ostříhat. V malém kadeřnictví u trhu se mě mladá dívka s fialovými vlasy zeptala:
— Jak to uděláme?
— Ostříhej všechno, co si pamatuje minulost, — odpověděla jsem.
Zasmála se, ale udělala to.
Když jsem se uviděla v zrcadle — krátké vlasy, přísný pohled — uvnitř něco cvaklo. Jako by bývalá Alena, důvěřivá a zmatená, zůstala ležet na podlaze spolu s prameny vlasů.
V práci si toho všimli hned.
— No vida, naše Alena se změnila, — řekla Věra. — Ještě si vem světlé šaty a chlapi budou padat do řady.
Ušklíbla jsem se:
— Chlapy nepotřebuju. Ať si svět zatím v klidu leží.
Večer doma jsem ale vytáhla staré šaty, ty, ve kterých jsem letěla do Dubaje. Přejela jsem prsty po látce a najednou necítila bolest. Jen lehký smutek, jako po filmu, jehož konec už znáte, ale záběry jsou přesto krásné.
Začala jsem vstávat dřív a ráno chodit běhat. Ne rychle, ne kvůli sportu. Jen abych dýchala. Uklízeči mávali lopatami, psi štěkali, lidé spěchali do práce. Svět byl živý a já znovu chtěla být jeho součástí.
Jednou do kavárny přišla starší žena. Sedla si k oknu, snědla polévku, dlouho mlčela a pak řekla:
— Máte to tu dobré. A vy, děvče, jste laskavá.
Usmála jsem se:
— Děkuju. Snažíme se.
— Jen oči máte smutné. To přejde. Hlavní je vařit s láskou, pak se srovná i zbytek.
Ta prostá slova mě zahřála víc než všechny Karímovy komplimenty.
Večer jsem uviděla oznámení: „Kurzy kuchařského mistrovství. Zvýšení kvalifikace.“ Dlouho jsem před ním stála a pak si opsala číslo. Druhý den jsem zavolala.
— Samozřejmě, přijďte, — řekl přívětivý hlas. — Máme program i pro dospělé studenty.
— Je mi osmačtyřicet, — upozornila jsem.
— Tak máte výhodu zkušeností.
Koupila jsem si nový sešit, pero a čistý rondon. Když jsem vešla do učebny, pocítila jsem trému jako školačka.
Mladý lektor se usmál:
— Vítejte, paní Králová. Začneme základy profesionální kuchyně.
Psala jsem, poslouchala, dělala si poznámky. Každé slovo dopadalo na srdce, jako by zašívalo ránu.
Večer, když jsem se vracela domů, zastavila jsem se u výlohy. V odrazu byla žena s krátkými vlasy a unavenýma, ale živýma očima. Tiše jsem si řekla:
— Přežila jsi. Tak můžeš žít dál.
Doma jsem postavila konvici, nakrájela jablka a vytáhla starý sešit s recepty. Na první stránce stálo: „Život je jako guláš: čím víc trpělivosti, tím lepší chuť.“
Zasmála jsem se. A poprvé v tom smíchu nebyla hořkost.
Uběhl skoro rok. Zase přišlo jaro — jasné, zvučné, s vůní střemchy a mokré země. Dokonce i vzduch vypadal jinak. Šla jsem ulicí a slunce mě poprvé po dlouhé době nepálilo do očí, ale hladilo.