Jmenuji se Alena. Jsem ta žena, která kdysi zradila vlastního muže kvůli okouzlujícímu Arabovi, uvěřila naleštěné dubajské pohádce a rozhodla se zůstat po boku člověka, kterého předtím viděla jen párkrát. Zvenčí to muselo působit jako naprosté šílenství, ale tehdy jsem měla pocit, že poprvé v životě nevolím povinnost, zvyk ani strach, nýbrž lásku.
Někdy se život podobá obrovskému hrnci husté polévky: všechno vře, bublá, stoupá pára, ale chuť je pořád stejná, den za dnem beze změny. Bylo mi osmačtyřicet. Pracovala jsem jako kuchařka ve školní jídelně a pach vařeného zelí, kaší, dušeného masa a dětského křiku se do mě za ty roky zažral tak hluboko, že mě pronásledoval i ve spánku.
Moje rána se opakovala jako přes kopírák. Budíček v půl šesté, šátek na vlasy, kontrola ploten, voda na kaši, obrovské hrnce, nože, cibule, mrkev. Ruce mi už dávno voněly kuchyní a uvnitř se usadilo něco tichého, nenaplněného, bezejmenného. Můj muž Petr jezdil s kamionem.
Doma se objevoval zřídka — na dva dny, někdy na týden. Byl cítit naftou, silnicí a únavou těžkou jako promočená bunda. Skoro jsme spolu přestali mluvit. Všechno se stalo suché, naučené, jako podle návodu: přišel, najedl se, lehl si, usnul. Občas jsem se přistihla u hrozné myšlenky: nečekám na jeho návrat, čekám na den, kdy zase odjede na trasu, abych nemusela vidět prázdno v jeho očích.
Říká se, že zvyk je druhá přirozenost. Ale co má člověk dělat, když je jeho zvykem samota?
Děti už dávno vyrostly. Syn odešel do Prahy, dcera žila v krajském městě. Volaly jen občas — každý měl svůj život, své starosti, účty a plány. Čím dál častěji jsem si připadala zbytečná: pro ně, pro muže, dokonce i sama pro sebe.
Držela mě jen škola. Tam byl hluk, běhání, děti, které mi říkaly paní Aleno a usmívaly se, když jsem jim přidala porci. Někdy jsem při drhnutí obrovského plechu měla pocit, že spolu s mastnotou a připálenými drobky smývám i roky, které jsem promarnila. Jenže voda odtekla do odpadu a život zůstal stejný.
Po směně jsem chodila domů úzkou ulicí mezi nakřivo stojícími ploty. Doma na mě čekal starý koberec na stěně, televize se zprávami o cenách a válkách, konvice a ticho. Uvařila jsem si čaj, sedla si k oknu a dívala se, jak šedý sníh usedá na střechy. A jednoho dne se ve mně zvedla tichá, tvrdohlavá touha: odjet. Kamkoli. Třeba na konec světa. Někam, kde nikdo neví, kdo jsem.
Někdy jsem vzala telefon a prohlížela si krásné fotografie. Moře, palmy, pláže, mrakodrapy, zářící města. Nejvíc mě táhla Dubaj — lesklá, nemožná, jako nakreslená. Nikdy jsem nebyla v cizině. Ani u moře jsem pořádně nedovolenkovala. Ale ta světla na obrázcích jako by mě volala: přijeď, tady můžeš začít znovu.
Vytáhla jsem plechovou krabici od sušenek, kam jsem roky odkládala drobné. Stovku, dvě, někdy tisícovku po odměnách. Ukázalo se, že mi skoro stačí.
Seděla jsem nad těmi penězi a nemohla se pohnout. Mohly se hodit na zuby, na opravu bytu, na horší časy. Ale poprvé po mnoha letech se mnou netřásl strach, nýbrž naděje. Dlouho jsem mlčela. Potom jsem šla do kuchyně, nalila si čaj a sotva slyšitelně řekla:
— Aleno, buď teď, nebo nikdy.
Když Petr zavolal z cesty, mluvila jsem jako vždycky: o škole, mrazu, sousedově autě, které zase zablokovalo vjezd. Ani slovem jsem se nezmínila, že zítra půjdu do cestovní kanceláře. Nepochopil by to. On sám už dávno žil jako v kabině kamionu: trasa, jízda, parkoviště, domov. A já se najednou rozhodla z té silnice odbočit.
V cestovní kanceláři voněla káva a čerstvý papír. Mladá slečna s výraznou rtěnkou se na mě usmála:
— Chcete klidnou dovolenou, nebo něco s dobrodružstvím?
Znejistěla jsem.
— Asi s dobrodružstvím, — odpověděla jsem a sama sebe tím překvapila.
Večer jsem vytáhla kufr. Starý, odřený, ještě z dob, kdy jsme jezdili s dětmi k příbuzným. Vyndala jsem šaty, které jsem na sobě neměla celé roky. Jedny modré, druhé květované. Zkoušela jsem je a dlouho stála před zrcadlem. Dívala se na mě unavená žena. Ale ne mrtvá. Živá. Ta, která kdysi uměla snít.
Skoro jsem nespala. Za oknem kvílel vítr, hodiny tikaly pomalu, jako by schválně natahovaly noc. Hlavou mi běželo: „A co když se to Petr dozví? Co když se všechno pokazí? Co když toho budu litovat?“ Jenže úzkost se mísila s pocitem něčeho velikého. Jako by se dveře, zavřené po celý můj život, konečně pootevřely.
Ráno jsem se probudila s úsměvem. Poprvé po mnoha letech. V kuchyni byla stejná konvice, stejné staré lino, stejné záclony. Ale všechno vypadalo jinak. Tiše jsem pronesla:
— Letím do Dubaje.
A kdyby v té chvíli někdo vešel a řekl: „Zastav se, Aleno,“ neposlechla bych. Protože jsem poprvé po dlouhé době cítila, že žiju.
Po koupi zájezdu jako by se svět rozjasnil. Dokonce i školní zvonek zněl jinak — hlasitěji, radostněji. Nesla jsem chodbou hrnec polévky a uvnitř se třásla netrpělivostí. Za týden letadlo. Nikdo nic nevěděl: kolegyně, kamarádky a už vůbec ne Petr.
Někdy jsem se usmívala bez důvodu. Holky v jídelně po sobě pokukovaly:
— Aleno, proč tak záříš? Vyhrála jsi milion?