— Tohle všechno postavili odvážní lidé. Ti, kdo se bojí, zůstávají dole. Ti, kdo věří, stoupají nahoru.
Přikývla jsem. Uměl mluvit tak, že obyčejná slova zněla jako zjevení.
Pozdě v noci mě přivezl k hotelu.
— Zítra ti chci ukázat můj svět. Skutečný.
— Jaký je?
— Uvidíš. Jen mi důvěřuj.
Celou noc jsem nemohla usnout. Před očima jsem měla jachtu, měsíc, jeho oči, zlatý náramek. Přistihla jsem se, že čekám na jeho telefonát víc než na vlastní dech.
Ráno telefon zazvonil a já ho zvedla okamžitě.
— Dobré ráno, Marie. Obleč se krásně. Dnes jsi můj čestný host.
Jeli jsme za město. Na okraji stála vila — bělostná, se sloupy, bazénem a zahradou. U brány ochranka, před domem drahá auta. Všechno vypadalo jako ve filmu.
— Tohle je součást mého projektu, — řekl Karím. — Vkládám sem peníze. Chci vybudovat síť hotelů. Když to vyjde, za rok budu mezi nejbohatšími.
Mluvil sebejistě, jako člověk, který přesně ví, kam kráčí. Dívala jsem se na vilu a říkala si: tak tohle je velikost. Ukazoval mi dokumenty, plány, nákresy, fotografie. Nerozuměla jsem tomu, ale kývala jsem, poslouchala a z nějakého důvodu cítila hrdost. Jako by jeho sen už byl i můj.
— Jsou tam partneři, — řekl. — Jeden cizinec, ale vznikly potíže s penězi. Banky nevěří, papíry se zdržely…
Těžce si povzdechl.
— Někdy si říkám: kdyby vedle mě byl člověk, který by uvěřil a pomohl, všechno by se poskládalo.
Mlčela jsem. Nežádal přímo, ale náznak už visel ve vzduchu.
Když jsme se vrátili do města, daroval mi náhrdelník.
— Abys věděla, že si vážím toho, že jsi se mnou.
Usmála jsem se a nevšimla si, jak jsem si zvykla na dárky, sliby a pohledy. Stala jsem se součástí jeho pohádky. Jen jsem nechápala, že v každé pohádce bývá drak.
Den za dnem mi byl Karím blíž, jako slunce, od kterého nejde odvrátit tvář. Už jsem si neuměla představit ráno bez jeho telefonátu ani večer bez jeho hlasu. Telefon se stal dveřmi do jiného života.
„Dobré ráno, moje hvězdo. Myslela jsi na mě? Bez tebe moře nedýchá.“
Četla jsem ty zprávy znovu a znovu, jako by byly lékem na samotu.
Ale spolu s teplem přišly stíny. Karím začal mizet častěji. Jednou jednání s investory, jindy cesta za město, pak urgentní dokumenty. Psala jsem a on odpovídal krátce: „Vysvětlím později. Důvěřuj mi.“
Když se objevil, byl zase jako dřív. Oči mu svítily, smích měl lehký, na zápěstí se blýskaly nové hodinky. Neptala jsem se, odkud to všechno má. Nechtěla jsem rozbít kouzlo.
Jednoho večera mě pozval do hotelu Burdž al-Arab. Stála jsem u vchodu a nevěřila vlastním očím: zlaté dveře, mramor, fontány, vůně růžové vody. Takovou nádheru jsem nikdy neviděla.
— Tady jsem vedl jednání, když jsem pracoval se šejkem Násirem, — prohodil Karím nenuceně. — Teď přemýšlím, že tu otevřu nové směřování.
Večeřeli jsme v restauraci pod kopulí. V pohárech se třpytil nápoj, za oknem zářilo město. Mluvil o obchodech, partnerech, smlouvách. Skoro ničemu jsem nerozuměla, ale zachytávala každý jeho pohled.
— Marie, — řekl najednou, — víš, proč je mi s tebou klidně?
— Proč?
— Jsi jiná. Lidé kolem mě hledají výhodu, ty prostě jsi. Proto jsi dražší než zlato.
Tváře mi zahořely. Vzal mě za ruku.
— Chci, aby ses stala součástí mého světa.
— Ale já se k tobě nehodím. Nemám peníze ani postavení.
Usmál se:
— Peníze přicházejí a odcházejí. Důležité je důvěřovat. A ty umíš věřit.
Po večeři navrhl projet se podél pobřeží. Jeli jsme mlčky, hrála tichá smutná hudba. Najednou řekl:
— Jsem unavený z toho být silný. Všichni ode mě chtějí rozhodnutí, peníze, odpovědnost. Ale i já jsem člověk. Někdy bych chtěl, aby se někdo postaral o mě.
Nechápala jsem hned, kam míří.
— Ty se přece staráš o všechny, — pokračoval. — I o muže, který si tě neváží. A já bych chtěl, abys jednou myslela na mě.
Ta slova ve mně uvízla hluboko. Podíval se na mě měkce, skoro dětsky.
— Někdy muž potřebuje ženu, která se neptá zbytečně. Jen věří.
Na rozloučenou držel mou ruku dlouho.
— Zítra mám důležitou schůzku. Všechno se rozhodne. Když to nevyjde, bude to těžké.
V jeho hlase byla úzkost a já ho poprvé chtěla chránit.
Když jsem se vrátila do pokoje, nemohla jsem usnout. V hlavě se točila slova: „důvěra“, „péče“, „pomoc“. Znělo to, jako by mě na něco připravoval.
Ráno Karím nezavolal. Ani zpráva, ani telefonát. Den se táhl mučivě. Zkoušela jsem číst, chodila po pláži, ale srdce se mi nervózně třáslo.
Až večer přišlo: „Marie, je to špatné. Zavolám později.“
Ruce mi zledovatěly. Vytočila jsem jeho číslo, ale nezvedl to. Uplynula noc. Potom ještě jeden den. A teprve třetí den se objevil. Vyčerpaný, bledý.
— Promiň, — řekl. — Stalo se neštěstí.
Dívala jsem se na něj a nechápala, co se děje. Vzal mou dlaň a stiskl ji tak pevně, jako by hledal záchranu.
— Řeknu ti všechno. Jen tobě. Jsi jediná, komu můžu věřit.
A v tu chvíli jsem uvěřila. Jemu, každému slovu, každému povzdechu.
Přišel večer, unavený, jako by šel dlouhou cestou. Oči měl ztmavlé, úsměv zmizel.
— Karíme, co se stalo? — vyděsila jsem se.
Mlčel. Sundal hodinky, položil je na stůl, prošel se po pokoji.