Když jsem zůstala v pokoji sama, bylo tam příliš ticho. Sundala jsem amulet, položila ho na stůl a dlouho se dívala na zelený kámen. Leskl se jako oko ještěrky. Zapnula jsem televizi, abych přehlušila myšlenky, ale arabská řeč zněla příliš hlasitě.
Potom jsem vzala telefon a otevřela naši konverzaci. Desítky zpráv: „Spíš? Jsi nádherná. Pamatuj, jsem blízko.“ Vypadalo to upřímně. Možná se jen zbytečně bojím?
Lehla jsem si, ale spánek nepřicházel. Za oknem šumělo město a v hlavě mi zněl jeho hlas: „Osud někdy chce krok do tmy.“ Ještě jsem nevěděla, že jsem ten krok už udělala.
Další dny mě roztočily jako vír. Přestala jsem rozlišovat ráno a večer. Karím se objevoval jako ze vzduchu: jednou poslal do pokoje kytici bílých lilií, jindy mě pozval na procházku, pak zavolal jen proto, aby řekl: „Myslím na tebe.“
Uměl nacházet slova. Každá jeho věta zněla tak, jako by ji přede mnou nikdo nikdy neslyšel. A já věřila. Smála jsem se, odpovídala, znovu si malovala rty, vybírala šaty, zkoušela šperky. S každým setkáním jsem měla pocit, že mládnu.
Jednoho dne mě odvezl k moři. Ne na turistickou pláž, ale tam, kde u mola stály sněhobílé jachty. Slunce se oslnivě odráželo od vody, vzduch voněl solí a benzínem.
Karím přistoupil k jedné jachtě a řekl:
— Dnes je jen naše.
Zarazila jsem se:
— Ty sis ji pronajal?
— Copak bych mohl dopustit, abys viděla moře jen ze břehu? — odpověděl a podal mi ruku.
Vystoupili jsme na palubu. Jachta se měkce zhoupnula, motor zabručel a město se začalo vzdalovat. Moře bylo tak modré, až se mi chtělo plakat. Vítr mi cuchal vlasy, šaty se lepily k tělu a uvnitř byla lehkost, jako bych ze sebe shodila desítky let.
Karím stál vedle mě v bílé košili, bez brýlí. Tmavé oči se mu leskly. Odrazilo se v nich slunce i já sama.
— Připomínáš ženu ze staré legendy, — řekl. — Přišla k moři a změnila svůj osud.
— A jak ta legenda skončila?
— Našla lásku.
Řekl to tak prostě, jako by mluvil o něčem nevyhnutelném.
Pili jsme mátový čaj a jedli datle. Vyprávěl o přátelích, obchodech a jedné dohodě, která může změnit všechno. Poslouchala jsem ho a skoro nevnímala detaily, očarovaná jeho hlasem.
Když slunce začalo zapadat, pustil tichou hudbu. Arabská melodie se táhla jako dech pouště. Pak mě vyzval k tanci. Zrozpačitěla jsem, ale on mě objal jistě a měkce. Srdce mi bilo do rytmu.
— Víš, Marie, — řekl a díval se mi do očí, — poznal jsem mnoho žen, ale ty jsi jiná. Je v tobě čistota.
— A nechceš nic kromě citu? — zašeptala jsem.
— Co je špatného na citu? Nic. Jen nás dělá zranitelnými.
Ta slova mi přeběhla po kůži jako chlad. Ale Karím už se zase usmíval, jako by nic zvláštního neřekl.
Když se jachta vrátila do přístavu, nebe bylo fialové a nad vodou visel obrovský měsíc. Odvezl mě k hotelu, vystoupil z auta, otevřel dveře a podal mi ruku.
— Dnes jsi byla moje královna, — řekl tiše. — Zítra ti ukážu něco výjimečného.
V pokoji jsem dlouho stála u okna. Vlny se valily ke břehu, v dálce blikala světla. V ruce jsem držela náramek, který mi dal na rozloučenou. Tenký, zlatý, s malým kamenem. Krásný. Až příliš krásný.
Vzpomněla jsem si na Jiřího: jeho hrubé dlaně, mlčení, vůni cesty. A najednou jsem pocítila vinu. Nezvanou, studenou jako noční písek. Ale spolu s ní byla sladkost. Poprvé po letech jsem se cítila potřebná, žádoucí, živá.
Před spaním jsem otevřela telefon. Nová zpráva od Karíma: „Změnila jsi moje ráno. Zítra změníš můj život.“
Usmála jsem se a netušila, že se ta slova brzy promění v děsivé proroctví.
Další ráno jsem se probudila šťastná. V hlavě mi ještě zněla hudba z jachty, kůže si pamatovala jeho doteky. Dívala jsem se do zrcadla a nepoznávala se: oči zářily, tváře byly růžové, jako po snu, na který člověk čekal celý život.
Karím přijel po obědě. V rukou držel krabici převázanou stuhou.
— Dárek, — řekl. — Pro mou inspiraci.
Uvnitř ležely šaty. Tyrkysové, lehké, měňavé jako voda pod sluncem.
— Jsou jako ty, — řekl. — Jemné, ale silné.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Byla jsem zvyklá dávat, ne dostávat.
Vzal mě do restaurace na střeše. Vítr voněl jasmínem, město pod nohama zářilo mořem světel. Na stole byly svíčky, křišťál a stříbro. Všechno bylo tak krásné, že to působilo nepravděpodobně.
— Řekni mi, Marie, — zeptal se tiše, — o čem sníš?
— Nevím. Asi o klidu. O domově, kde na mě někdo čeká.
— Takže o lásce?
— Každý chce lásku.
Přikývl:
— A jistotu. Bez peněz se láska rychle unaví.
Pronesl to skoro mimochodem. Přesto se ta věta ve mně zachytila.
— Jsi silná žena, — pokračoval. — Určitě máš něco svého. Něco cenného.
— Nemám. Jsem kuchařka ve škole. Manžel řidič kamionu. Žijeme obyčejně.
Ušklíbl se:
— Skromnost zdobí, ale nenakrmí. Kdyby existovala šance peníze vložit a znásobit, riskovala bys?
Pokrčila jsem rameny:
— Nevím. Spíš ne.
— Protože se bojíš, — řekl měkce. — Někdy je třeba věřit, ne počítat.
Pak lehce změnil téma, jako by neřekl nic důležitého. Ale někde ve mně se už probudila zvědavost.
Večer mě odvezl na vyhlídku. Město leželo dole a zářilo jako rozházené diamanty. Karím mě vzal za ruku.