Za oknem hučelo město a v tom hluku jsem slyšela volání. Volání osudu, od kterého už se nedalo odvrátit.
Další ráno vonělo kardamomem a mořem. Probudila jsem se dřív než budík, jako by tělo tušilo, že se dnes něco změní. Dole šumělo město, troubila auta, křičeli rackové a srdce mi bilo netrpělivě.
Karím zavolal sotva jsem dopila kávu.
— Dobré ráno, královno, — řekl tak, že obyčejný pozdrav zněl jako kompliment. — Jaké máš plány?
— Jen odpočinek.
— Tak dnes jsem tvůj odpočinek já. Připrav se, za půl hodiny jsem tam.
Zarazila jsem se, ale souhlasila.
Poslouchala jsem ho okouzleně. Jeho hlas zněl jako hudba. Zdálo se, že i slunce svítí jinak, když je nablízku.
Přijeli jsme do malé kavárny u moře. Voněly tam pečené ryby, čerstvý chléb a káva. Karím objednal sám, sebejistě a lehce.
— Ochutnej, — řekl a přisunul mi talíř se zlatavým dezertem. — Datle a ořechy. Říká se, že nosí štěstí.
Ochutnala jsem a zasmála se:
— Je to strašně sladké.
— Jako ty, — odpověděl.
V očích se mu zablesklo.
Po obědě jsme šli podél pláže. Vlny se líně převalovaly, nebe změklo do perleťové barvy. Mluvil o bohatství, o lidech, kteří se ženou za zlatem a ztratí sami sebe.
— A ty? — zeptala jsem se. — Našel jsi sám sebe?
Ušklíbl se:
— Hledám. Možná jsem dnes blíž než včera.
Cítila jsem, že se mezi námi rodí něco nebezpečného. Svět se zúžil na zvuk jeho kroků a teplo ruky, která se náhodou dotýkala mé dlaně. V jednu chvíli se zastavil a podíval se na mě.
— Marie, víš, proč jsem s tebou?
Zavrtěla jsem hlavou.
— Protože nejsi jako ostatní. Tady je mnoho žen — krásných, hlučných, hladových po pozornosti. Ty jsi opravdová. Umíš poslouchat. Jsi živá.
Usmála jsem se, ale uvnitř mě něco bodlo. Příliš krásné. Příliš hladké. Všiml si mé pochybnosti a přistoupil blíž.
— Neboj se. Nechci nic kromě tvé důvěry.
Večer mě odvezl zpátky a na rozloučenou mi podal malý váček.
— Amulet, — řekl. — Proti zlému pohledu. Aby tě chránil.
Uvnitř ležel světle zelený poloprůhledný kámen.
— Děkuju, — zašeptala jsem.
— Nos ho, — dodal. — Ať ti mě připomíná.
Když jsem vyšla do pokoje, třásly se mi ruce. Položila jsem amulet na noční stolek a dlouho se na něj dívala. Na jedné straně radost, jako by mi osud daroval druhou šanci. Na druhé straně úzkost, kalná jako stín pod vodou.
Telefon zablikal: „Dobrou noc, moje severní tajemství.“
Usmála jsem se, ale uvnitř se pohnula pochybnost. Proč tajemství? Proč ne prostě žena?
Před spaním jsem si amulet pověsila na krk. Kámen chladil kůži. Byl krásný, ale cizí, jako by patřil do života, který nebyl můj. Za oknem hučelo město. A v temnotě, pod šumem vln, mě poprvé napadlo: „Co vlastně o tom člověku vím kromě jeho úsměvu?“
Druhý den zavolal znovu.
— Marie, dnes ti ukážu nebe blíž, než jsi ho kdy viděla.
— Jsi záhadný člověk, Karíme.
— Ne. Jen mám rád, když se ženy usmívají.
Přijel v bílém terénním voze. Sotva jsem stihla obléknout lehké šaty a schovat pod ně amulet. Cestou vyprávěl o horách, starých pouštních legendách a kamenech, které uchovávají paměť. Jeho hlas ukolébával, čas se rozpouštěl.
Za hodinu jsme vyjeli z města. Silnice mizela v písku, obzor se třásl horkem. Zdálo se, že země dýchá sluncem.
— Tohle je jiná Dubaj, — řekl Karím. — Bez skla a lesku. Tady je všechno skutečné.
Vedl mě úzkou stezkou mezi dunami. Vítr mi rval šaty, vlasy se lepily na tvář, písek křupal pod nohama. V dálce stály beduínské stany. U jednoho z nich stál muž v dlouhém oděvu. Zvedl ruku na pozdrav.
— Můj bratranec, — řekl Karím. — Dáme si čaj a pak tě odvezu zpátky.
Seděli jsme ve stínu a pili sladký mátový čaj. Muž skoro nemluvil, občas se na něco zeptal arabsky. Nerozuměla jsem, ale cítila jsem na sobě pohledy — zdvořilé, a přesto ostražité. V hrudi mi rostl zvláštní pocit: jako bych nebyla na schůzce, ale uvnitř cizího příběhu.
Když se slunce začalo sklánět k obzoru, Karím navrhl, abychom zůstali.
— Západ slunce je tady výjimečný. Jeden okamžik — a svět se narodí znovu.
Stáli jsme na vrcholu duny. Vítr mě bil do obličeje, písek zářil zlatem. Přistoupil blíž, objal mě kolem ramen a já neuhnula. Uvnitř se všechno sevřelo a zároveň roztálo.
— Marie, — zašeptal, — chápeš, co cítím?
Mlčela jsem.
— Mám pocit, že jsem našel to, co jsem hledal.
Políbil mě. Jemně, opatrně, jako by se bál mě vyplašit. Z jeho rtů voněla máta a slunce. Srdce mi bilo, jako by běželo po písku. Ale hluboko uvnitř se stejně pohnul strach. Příliš krásné. Příliš dokonalé. Svět takový nebývá.
Cestou zpátky mlčel. Díval se na silnici a pevně svíral volant. Zeptala jsem se:
— Je všechno v pořádku?
— Ano. Přemýšlím. Mám velké věci. Projekt. Možná bys mi mohla pomoct.
Zpozorněla jsem.
— Jak?
Usmál se koutkem úst:
— Řeknu ti to později. Teď není čas mluvit o penězích.
Slovo „peníze“ mi sjelo po zádech jako studený prst. Ale on se usmál, dotkl se mé ruky a úzkost se znovu rozpustila.
U hotelu mi Karím otevřel dveře, jako by se nic zvláštního nestalo.
— Důvěřuješ mi, Marie? — zeptal se tiše.
— Asi ano.
— Tak se neboj. Osud někdy chce krok do tmy.
Ta věta mě zasáhla.