Jeli jsme širokými ulicemi a Karím mi vyprávěl o každé budově, jako by byla živá. Jeho hlas byl měkký, sametový, hlas člověka, kterého těší, když mu někdo naslouchá. Poslouchala jsem a všechno kolem zářilo víc.
Stará čtvrť připomínala labyrint. Úzké uličky, vyřezávané dveře, vůně koření, čaj, látky, zlato, smích. Karím mi koupil studený datlový nápoj a řekl:
— Tady je všechno skutečné. Bez masek. Jako vy.
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem se usmála.
Pak mě zavedl do malého muzea. Ve skleněných nádobách tam ležel písek různých odstínů — od bílého po karamelový.
— Vidíte? — řekl Karím. — I písek může být různý. Jeden vypadá obyčejně, druhý se na slunci rozzáří.
— A jaký písek jsem já? — zeptala jsem se žertem.
Podíval se na mě pozorně, trochu přimhouřil oči:
— Ten, který září. Jen jste na to dávno zapomněla.
Ta slova se mi zabodla přímo do srdce. Poprvé po letech se na mě někdo nedíval jako na samozřejmý stín.
Po obědě mě odvezl k moři. Nebyli tam turisté, jen prázdný břeh, horký vítr a písek zpívající pod nohama. Šli jsme mlčky. Potom Karím řekl:
— Víte, proč jsem vás pozval?
— Proč?
— Jste vzácná. Ve vašich očích je zároveň smutek i síla.
Odvrátila jsem se, aby neviděl, jak se mi zachvěly rty. Z jeho slov mi bylo sladce a děsivě zároveň.
Seděli jsme na písku a sledovali západ slunce. Moře se třpytilo červeně a zlatě. Slunce klesalo pomalu, jako v prastaré pohádce. Mluvil o životě, osudu, odvaze. A já poslouchala a říkala si: opravdu se tohle děje mně?
Když mě odvezl k hotelu, už se stmívalo. U dveří se naklonil a tiše řekl:
— Zítra ti ukážu noční Dubaj. Tam jsou hvězdy blíž, než se zdá.
Přikývla jsem. Hlas mě neposlouchal.
Ve výtahu jsem hleděla na svůj odraz. Oči se leskly, tváře hořely. Chápala jsem, že jsem překročila neviditelnou hranici a zpátky se už nevrátím.
Tu noc jsem dlouho nespala. Z balkonu doléhal šum ulice, vůně koření a dunění velkého města. V hrudi žil lehký strach a pod ním skoro dětská radost: „Jsem živá. Zase cítím.“ A někde hluboko se ozývalo: „Opatrně, Marie. Je to příliš krásné, aby to byla pravda.“
Večer, když se slunce schovalo za věže, mi Karím poslal zprávu: „Buď připravená v devět. Noc miluje překvapení.“
Přečetla jsem si ji několikrát. Srdce mi tlouklo. Slovo „noc“ najednou nebylo označením času, ale příslibem.
Dlouho jsem vybírala šaty. Bílé se zdály moc obyčejné, červené příliš odvážné. Nakonec jsem si oblékla tyrkysové, lehké a splývavé. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, nasadila jantarové náušnice. Když jsem vyšla před hotel, Karím už čekal u auta v barvě měsíčního písku. Lehce se uklonil:
— Dnes jste krásnější než celé město.
Zasmála jsem se:
— Nepřehánějte.
— Já nikdy nepřeháním, — odpověděl klidně.
Jeli jsme po noční dálnici. Světla věží se odrážela ve skle, silnice se leskla jako zrcadlo. Ve vzduchu bylo cosi slavnostního: hudba, smích, vůně koření a benzínu. Dubaj v noci působila jako živá bytost — zářivá, opojná, dýchající.
Karím mě přivezl do starého přístavu. Voda byla tmavá jako ropa a světla se v ní odrážela, jako by hvězdy spadly do moře. U mola se pohupovaly jachty, chrom se leskl, lampy vrhaly měkké světlo a vlny šeptaly u břehu. Koupil dvě sklenky nealkoholického vína a jednu mi podal.
— Tohle město je jako žena, — řekl. — Ve dne se třpytí a v noci odhaluje tajemství.
Usmála jsem se:
— A ty jsi muž, který ta tajemství sbírá?
Rozesmál se:
— Ne. Já jen umím poslouchat.
Chvíli jsme mlčeli. Pak se zeptal:
— Pověz mi o sobě. Kdo jsi doopravdy?
Znejistěla jsem. Chtěla jsem říct něco krásného, ale slova mi uvízla v krku.
— Jsem prostě Marie. Vařím obědy ve školní jídelně.
Zakýval hlavou:
— Nevěřím. V tvých očích je příliš mnoho ohně na obyčejnou kuchařku.
Sklopila jsem pohled. Stál vedle mě, voněl kořeněným parfémem a mořem. Uvnitř se ve mně pohnulo něco dávno zapomenutého.
— Už jsem unavená z toho být neviditelná, — řekla jsem tiše.
— Teď neviditelná nejsi, — odpověděl. — Jsi žena, kterou někdo vidí.
Ta slova zněla jako hudba.
Dlouho jsme se procházeli, mluvili o všem a o ničem: o filmech, jídle, zemích, kde jsem nikdy nebyla. On se smál a já se smála s ním, lehká jako snad nikdy.
Potom jsme vyjeli na vyhlídku. Město leželo pod námi jako moře světel. Věže hořely, auta se táhla v zářivých nitkách, všechno vypadalo nekonečně.
— Vidíš, — řekl Karím, — tohle místo učí člověka snít.
Dívala jsem se dolů a cítila, jak se mi svírají prsty. Chtěla jsem se něčí ruky chytit, abych nespadla do té zářivé propasti. Karím postoupil blíž.
— Marie, — zašeptal.
Zvedla jsem oči. Na okamžik zmizelo všechno: město, hluk, výška. Zůstal jen jeho pohled.
— Děkuju, — řekla jsem.
— Za co?
— Za to, že jsi mi připomněl, že ještě žiju.
Lehce se dotkl mé ruky, jako by se chtěl ujistit, že jsem skutečná. A ten dotek stačil, aby se ve mně všechno převrátilo.
Pozdě v noci mě odvezl k hotelu.
— Zítra, — řekl. — Ráno přinese nové barvy.
— Zítra, — zopakovala jsem.
Když se za ním zavřely dveře výtahu, stála jsem před zrcadlem a myslela si: „Tohle není správné.“ Jenže druhý hlas hned šeptal: „A co když je to šance?“