Zatímco koťata hladově jedla a pila, připravili jsme jim pelíšek a postavili záchůdek. K našemu úžasu strakatá kočička okamžitě pochopila, k čemu slouží, a svého zmateného bratra do něj dokonce postrčila, jako by byla zkušená kočičí hospodyně. Měli jsme z toho upřímnou radost. Nejdůležitější část domácí výchovy zvládla mláďata bez vysvětlování.
Zanedlouho se ze dvora vrátila naše kočičí parta. Míca, přestože sama dobře věděla, co je mateřství, přijala nováčky nepřátelsky. Srst se jí zježila, syčela a nakonec se stáhla za skříň, přičemž za sebou odvedla i své syny. V domě měla pevnou vládu, a když bylo třeba, neváhala rozdat výchovný pohlavek.
Hana mě uklidňovala:
„Napořád si je samozřejmě nechat nemůžeme. Ale dobře, že jsou dvě. Dorostou, zvyknou si, a pak jim najdeme domov. Zatím jim ale musíme dát jména. Ať je to Vašek a Ája.“
„Ať,“ souhlasil jsem. „Jednoduchá, domácí jména.“
Ája se brzy ujala vedení. Poroučela rezavému Vaškovi, který byl menší, slabší a neustále se chtěl přiblížit k nám, zatímco ona ho tahala pod stůl, pod postel nebo do škvíry mezi pohovkami. S Hanou jsme tak divoká koťata snad ještě nezažili. Z úkrytů vylézala jen v noci nebo ve chvíli, kdy v místnosti nikdo nebyl — najíst se, napít a potichu použít záchůdek.
Jednou v noci se Hana probudila, protože jí někdo šustil u hlavy a tahal ji za vlasy. Byl to Vašek. Uveleboval se jí na polštáři, jako by si dělal hnízdo, zatímco Ája seděla u nohou a tiše předla. Další večer jsme Haně na polštář položili starou čepici z liščiny. Vašek se pod kožešinu okamžitě zavrtal a jeho sestra se k němu přitiskla.
Když koťata zesílila a zvykla si na ruce, přišel čas hledat pro ně co nejlepší domov. Vaška jsem už v duchu skoro počítal za našeho. Najít rodinu pro Áju se však ukázalo jako opravdové trápení.
Míca se syny přijali Vaška celkem klidně, ale k Áje se jejich matka chovala tím hůř, čím víc malá kočka rostla. Ája se bránila, Vašek ji chránil, jenže napětí sílilo a v domě neustávaly kočičí hádky. Příbuzní i přátelé kočku odmítli, každý už měl doma svá zvířata. Hana tedy podala inzeráty.
Začaly chodit telefonáty. Většinou volali teenageři nebo lidé z pronajatých bytů, přestože jsme do inzerátu napsali jasně: jen dospělým, nejlépe rodině, se zárukou dobré péče.
Jednou zavolala žena jménem Ludmila. Bydlela nedaleko, v rodinném domku.
„Jsem sama,“ řekla. „Nedávno mi umřela kočka. Doma je prázdno a smutno, chtěla bych se zase o nějaké zvíře starat.“
Hned druhý den přijela. Vypadala upraveně, ukázala občanku, mluvili jsme o kastraci a domluvili se, že zůstaneme v kontaktu. Vyfotila se s Ájou, když si ji odvážela.
Uplynuly dva dny. Vašek mňoukal, skoro nejedl, jen ležel a pil vodu. Mně se po Áje stýskalo taky. Ludmila se neozývala. Hana to nevydržela a zavolala jí sama. Žena ji ujistila, že je všechno v pořádku, ale druhý den jsme se přesto jeli podívat.
Vrata byla zamčená. Na rohu jsme potkali sousedku a opatrně se zeptali:
„Je Ludmila doma?“
„Ne, je v práci, vrátí se pozdě. Vy jdete kvůli kočce? U ní se kočky střídají jako rukavice. Vezme si ji, vyhodí ji, k žádné si nepřilne.“
Čekali jsme až do večera. Když se Ludmila objevila, stáli jsme už poblíž.
„Vy zase?“ vyhrkla. „S vaší kočkou je všechno v pořádku!“
„Chceme Áju vidět,“ řekla Hana pevně.
„Teď nemám čas. Přijeďte o víkendu!“
Postavil jsem se jí klidně, ale rozhodně do cesty a trval na tom, aby nám kočku ukázala.
V rohu kurníku seděla naše Ája. Špinavá, vyděšená, celá schoulená.
„Proč ji nekrmíte?“ rozhořčila se Hana.
„Jak nekrmím? Mám kočku na chytání myší! Ať žere u slepic, penzion jsem jí tu nezřizovala!“
V tu chvíli se Ája s hlasitým výkřikem vrhla k Haně. Vzali jsme ji okamžitě, bez ohledu na Ludmiliny výčitky.
Sotva se za námi doma zavřely dveře, jako první k Áje přiběhl Vašek. Míca k malé utečenkyni přistoupila, dotkla se jí tlapkou a začala jí olizovat špinavou srst. Kdo se v těch kočkách má vyznat? Mně se ale zdálo, že z Ájina návratu měla Míca radost snad stejně velkou jako my.
O hledání nového domova už nemohla být řeč. Ája s námi zůstala navždy.
Martin vyšel z koupelny, vešel do kuchyně a posadil se na židli. „Poslyš, je to takhle,“ začal. „Všechno se u mě změnilo. Pomůžeš mi sbalit věci? Ty víš líp, co budu potřebovat.“ Vstala beze slova.