Chytili jsme je. Dvě drobná, vyhublá koťata, spíš malé kostřičky než živá zvířata, na nás zírala obrovskýma dětskýma očima plnýma hrůzy a zmatku. Tiskla se k sobě a chvěla se tak prudce, jako by je mohl odfouknout i slabý průvan.
Celý můj pracovní život, život Jiřího Novotného, se odehrával na cestách. Služba měla vlastní pořádek: nový útvar, nové město, jiný byt, cizí lidé a zase jiné zvyklosti. Jen jedno se neměnilo nikdy — se mnou vždycky putovali i moji věrní čtyřnozí společníci. Psy jsem miloval od mládí a ani na okamžik by mě nenapadlo nechat je někde „jen na chvíli“, natož navždy. Starosti k tomu patřily. Rodina je rodina, a ta naše byla odjakživa lidská i chlupatá.
Moje žena Hana i děti za mnou v tomhle vždycky stály. U nás doma se nerozdělovalo na lidi a zvířata, všichni byli naši. Otázka, jestli někoho nechat, nebo vzít s sebou, nikdy neležela na stole. Když jsme odjížděli, jeli jsme všichni. Když jsme se vraceli, vraceli jsme se zase spolu.
Když přišel čas odejít do výslužby a s Hanou jsme se vrátili do kraje kousek za Brnem, právě ona otevřela další kapitolu našeho života. Jednoho dne přinesla od malého obchodu bezdomou kočku. Byla hubená, březí, a přitom v sobě měla zvláštní důvěřivost, která člověka hned vzala za srdce. Zakousla se do šišky salámu, kterou Hana koupila, a už se od ní nehnula, jako by jí instinkt napověděl: tady budeš doma.
Míca, jak jsme novou obyvatelku pojmenovali, si nás získala rychleji, než jsme čekali. Brzy porodila pět koťat. Jedno zůstalo u nás, ostatní jsme rozdali příbuzným a známým. Z toho našeho vyrostl kocour Šimon a za rok k němu přibyli ještě dva další — Matěj a Hugo.
Tak se stalo, že ze starého pejskaře, jakým jsem býval, se vyklubal zapálený kočičí člověk. Kocouři se u nás zabydleli okamžitě a vklouzli do každodenního ruchu tak přirozeně, až jsem se sám sobě divil, jak jsem bez jejich tiché, chytré náklonnosti mohl dřív žít. Ukázalo se, že stejně jako psi chodí za mnou po domě, sledují každý pohyb a vycítí i tu nejmenší změnu nálady.
V městském bytě nám postupně začalo být těsno. Děti vyrostly, každé už šlo svou cestou, a my s Hanou jsme si řekli, že v tom velkém městě už nás nic nedrží. Byt jsme prodali a koupili jsme slušný dům se zahradou v jedné vesnici nedaleko Brna.
Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaká jsme kdy udělali. Psi i kočky od rána do večera běhali po zahradě. My jsme chodili ven, dívali se, jak si ve vzduchu a slunci hrají, a měli jsme z jejich radosti radost i my sami.
Začátkem května mě Hana poprosila, abych se zastavil ve výrobně pro domluvený skleník na zahradu. Přijel jsem, zaplatil — vyšlo to na patnáct tisíc korun — a šel do haly zkontrolovat konstrukci i polykarbonátové desky.
Když skladníci zvedali plošinu se zbytky kovových dílů, ozvalo se zespodu žalostné pískání.
„Tak tady se schovali,“ zamručel kluk v montérkách. „Hledali jsme je úplně jinde. Dej vědět panu Alešovi.“
Za minutu k nám dorazil mistr z haly.
„Tak co, našli jste je?“ zeptal se. „Musí pryč. Pak se mě bude vedení ptát, odkud se tu vzala zvířata!“
Nevydržel jsem to a obrátil se na toho mladého dělníka:
„Co se tu vlastně stalo?“
Povzdechl si a začal vyprávět. Asi před měsícem se k hale přitoulala kočka a porodila přímo pod zařízením. Někteří ji potají krmili, bylo jim jí líto, vypadala zuboženě. Jenže když se to dozvěděli nahoře, přišel příkaz, že koťata se musí odstranit — prý kvůli nebezpečí, možná kvůli něčí alergii. Malé přenášeli, matka je zase roznášela zpátky, a pak zmizela úplně. Mysleli si, že je odnesla s sebou, jenže zřejmě všechny nezvládla. Už několik dní ji nikdo neviděl a mláďata zůstala sama.
„Kolik jich tam je?“
„Dvě. Jedno rezavé a jedno černobílé. Hned vám je ukážeme.“
Jakmile dělníci plošinu naklonili, vyletěly zpod ní dvě nepatrné kuličky, zoufale pištěly a rozběhly se každá jinam po hale. Honila je celá parta. Nakonec je chytili.
Koťata byla špinavá, hubená až k nevíře, rozhlížela se s rozšířenýma očima, celá se klepala a tiskla jedno k druhému. To strakaté mělo krvavý čumáček. Jeden z pracovníků je vzal a zamířil s nimi ven.
V tu chvíli se mi stáhlo srdce.
„Počkejte! Kam je nesete?“
„Za vrata. Nikdo je nechce. Tady kolem se toulají psi, roztrhají je raz dva!“
„Moment. Vezmu si je. Najde se nějaká krabice?“
„Vážně?“ podivil se kluk. „To vám teda děkuju. Tady by dlouho nevydržela, psů je tu plno.“
Krabici nakonec sehnala personalistka, paní Alena Svobodová. Přinesla karton a vložila do něj kus hadru. Cesta domů mi připadala delší než obvykle. Pořád jsem se ohlížel dozadu na své chlupaté pasažéry a v hlavě mi běžela jediná otázka: co na to řekne Hana?
Doma už na skleník čekala.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se hned, sotva jsem překročil práh.
„Ano, všechno je vyřízené. Jen jsem přivezl ještě někoho navíc.“
Naklonila se nad krabici a vydechla překvapením. Seděla v ní dvě ušpiněná, nesmělá koťata. Hana si natáhla rukavice a začala je opatrně prohlížet. Rezavý drobek pískal a tlačil se k sestře, zatímco strakatá kočička syčela a škrábala, kdykoli jsme se jí pokusili ošetřit nos. Byla divoká až běda.