I dnešní turisté by pro delší pobyt v podobných místech potřebovali zkušenosti, spolehlivé vybavení, zásoby jídla a možnost přivolat pomoc.
Pozdější převyprávění tvrdí, že skupině se podařilo odnést část zásob z nákladního vozu, vybudovat provizorní přístřeší a postupně si zorganizovat jednoduchý život.
Teoreticky by něco takového bylo možné pouze tehdy, kdyby měli velké množství potravin, teplé oblečení, nástroje, zbraň, léky a trvalý zdroj ohně. Právě proto řada badatelů pohlíží na tuto část vyprávění s velkou nedůvěrou.
Navíc se nabízí přirozená otázka: jak by mohla malá skupina zůstávat po celé roky nepovšimnutá v kraji, kde se alespoň čas od času objevovali hajní, dřevaři, myslivci, zeměměřiči nebo vojáci.
Legenda se začíná plnit novými detaily
V tomto bodě se vyprávění mění téměř v dobrodružný příběh. Některé zdroje uvádějí, že mezi rotmistrem a bývalými zajatkyněmi se postupně vytvořila důvěra a později dokonce vzniklo jakési uzavřené společenství, které žilo mimo okolní svět.
Žádné archivní listiny, fotografie ani oficiální zprávy, které by takový vývoj událostí potvrzovaly, však dodnes nebyly zveřejněny. Právě proto má většina odborníků sklon považovat tento příběh spíše za historickou legendu vystavěnou na několika skutečných poválečných reáliích.
Dál se zápletka v těchto textech stává ještě neobvyklejší. Podle této verze se malá skupina lidí postupně proměnila v plnohodnotnou osadu, která měla daleko od civilizace existovat téměř dvacet let. Autoři píší, že bývalé zajatkyně se naučily hospodařit, pěstovat zeleninu, sbírat lesní plody a byliny, chytat ryby, lovit a stavět obydlí vlastníma rukama.
Podobné případy světové dějiny skutečně znají. Lidé z různých důvodů někdy žili celé roky v izolaci. Téměř vždy se však taková společenství nacházela poblíž řek, loveckých revírů, starých samot nebo opuštěných stavení, což výrazně zvyšovalo jejich šanci přežít. V tomto příběhu se ale mluví o hlubokých lesích s náročným klimatem a minimem dostupné pomoci.
Právě proto považuje mnoho badatelů takový scénář za málo pravděpodobný, pokud by skupina neměla pravidelný přístup k zásobám, nástrojům, oblečení a lékům.
Dalo se tak dlouho žít mimo civilizaci?
Tato otázka patří k nejdůležitějším. I dnes vyžaduje samostatný život v divočině značné dovednosti. Člověk musí neustále shánět potravu, nalézat čistou vodu, připravovat zásoby dřeva, udržovat obydlí v obyvatelném stavu a chránit se před zvěří i počasím.
Mimořádně těžkým problémem by byla medicína. Vážnější zranění, infekce nebo obyčejný zánět mohly bez léků skončit tragédií. Odborníci proto pochybují, že by poměrně početná skupina dokázala desítky let žít úplně sama a zároveň si zachovat většinu členů.
Neméně otázek vyvolává i oblečení. I pevné věci se časem roztrhají a opotřebují. K jejich nahrazení jsou potřeba látky, kůže, nitě, nástroje a schopnost šít. V pozdějších verzích se téměř nevysvětluje, jak by se tento problém mohl řešit.
Největší pozornost čtenářů obvykle přitahuje tvrzení, že se v této lesní komunitě během let narodilo mnoho dětí. Právě tento motiv udělal z celého příběhu zvlášť populární internetovou záhadu.
Jenže žádné ověřené dokumenty, lékařské záznamy, fotografie ani archivní materiály, které by takové tvrzení potvrzovaly, předloženy nebyly. Proto je rozumnější vnímat tyto informace jako součást legendy, která se šířila především skrze neověřené texty.
Historici upozorňují, že větší skupina lidí by po sobě nevyhnutelně zanechala znatelné stopy: obdělanou půdu, stavby, hospodářské přístřešky, kouř z ohnišť nebo pecí a známky trvalé činnosti. Najít takové místo po tolika letech by bylo podstatně snazší, než tvrdí autoři těchto vyprávění.
Zastánci legendy naopak připomínají, že pohraniční lesy zahrnovaly rozsáhlé a špatně přístupné oblasti. Některá místa byla odlehlá natolik, že i dnes se do nich člověk dostává obtížně. Po válce se země navíc soustředila na obnovu, přesuny obyvatel, stavbu podniků a návrat milionů lidí k obyčejnému životu. Jednotlivé případy tak mohly časem ztratit pozornost úřadů.
Právě tento bod však bývá považován za jedno z nejslabších míst celé verze.
Podle pozdějších autorů měl Jan Beneš téměř po dvou desetiletích sám opustit lesní osadu a dojít do nejbližší vesnice, kde zástupcům úřadů vyprávěl, co se stalo.
Další události popisují různé texty rozdílně. Jedny tvrdí, že byl okamžitě zadržen. Jiné uvádějí, že příslušníci bezpečnosti jeho neuvěřitelnému vyprávění zpočátku vůbec nevěřili.
Po prověření měla být podle této verze vyslána výprava, která ukryté lesní sídlo skutečně objevila.
Je však důležité zdůraznit, že žádné úřední dokumenty potvrzující takovou operaci nebyly dosud zveřejněny.
Co se stalo s bývalými zajatkyněmi?
V neověřených materiálech se píše, že po nalezení osady měly být japonské ženy spolu s dětmi poslány zpět do vlasti. I tato část příběhu vyvolává mnoho pochybností.
Potvrzení právě tak neobvyklé repatriace se však najít nepodařilo.