Večer začal přípravami jídla. Saláty, grilované maso, pečené brambory. Jana byla k Ireninu překvapení nezvykle tichá a každou chvíli kontrolovala telefon.
„Stalo se něco?“ zeptala se Irena potichu, když ostatní vyšly na terasu prostřít stůl.
Jana sebou trhla. „Ne, nic. Jsem jen unavená. V práci blázinec, dítě doma zlobí.“
„Kdybys potřebovala mluvit, jsem tady,“ řekla Irena a stiskla jí ruku. Jana odpověděla jen slabým úsměvem.
U večeře na terase se nálada zase uvolnila. Otevíraly se další láhve, připíjelo se a vyprávěly se příběhy ze studentských let. Marie, zčervenalá od vína, zářila štěstím.
„Pamatujete, jak jsme se poznaly?“ zeptala se a očima přejela po kamarádkách. „První ročník, kolej, já vejdu do pokoje a tam Irena s kytarou, Kateřina s obřím plyšovým medvědem…“
„A já se třemi kufry oblečení!“ rozesmála se Jana. „Myslely jsme si, že jsi nějaká namyšlená panička.“
„A ona byla jen shopaholička,“ dodala Irena.
„Díky Janině šatní skříni jsme ale na rande nikdy nechodily ve stejném,“ vložila se do toho Kateřina. „Pamatujete náš výměnný systém?“
Večer plynul dál ve vzpomínkách, smíchu a drobných špičkováních. Později Irena pustila hudbu, Kateřina vytáhla balíček karet a navrhla „pravdu, nebo úkol“.
„Radši dáme ‚nikdy jsem‘,“ navrhla Marie. „Jako za starých časů.“
Hra začala nevinně. „Nikdy jsem se nelíbala s holkou“ přinutilo napít se Kateřinu i Viktorii. „Nikdy jsem nic neukradla v obchodě“ přiznala Jana douškem. A při větě „Nikdy jsem nesnila o svatbě“ si lokla i Irena, která si vždycky hrála na největší skeptičku.
Otázky však postupně ztrácely lehkost a začínaly být až nepříjemně osobní. U posledního kola „nikdy jsem“ se Jana náhle rozplakala.
„Jani, co je?“ vyděsila se Marie a posunula se blíž k ní. „Vždyť je to jen hra.“
„Promiň,“ vzlykla Jana. „Já už nemůžu…“
„Možná už bychom neměly pít,“ řekla Viktorie opatrně.
„Ne!“ Jana ji odstrčila pohybem ruky. „Musím říct pravdu. Už to v sobě neunesu!“
Do místnosti spadlo ticho. Jana se zalykajícím pláčem zvedla oči k ostatním.
„Já… já jsem těhotná s Petrem. S tvým snoubencem.“
Marie ztuhla, jako by jí někdo vzal všechen vzduch z plic. Viktorie s Kateřinou na Janu nevěřícně zíraly a Ireně přeběhl po zádech ledový mráz.
„Co je to za nesmysl?“ vyhrkla nakonec Marie. „Jsi opilá, nebo ses zbláznila?“
„Je to pravda,“ utřela si Jana slzy hřbetem ruky. „Stalo se to před měsícem a půl, když jsi jela za tetou do Brna. Přišla jsem k vám vrátit ty podklady k vízu. Petr byl doma sám…“
„Mlč!“ vykřikla Marie a převrhla sklenku. Červené víno se rozlilo po světlém koberci jako krev. „Neopovažuj se pokračovat v té odporné lži!“
„Nelžu,“ řekla Jana a vytáhla telefon. Ukázala jim těhotenský test a zprávy s Petrem.
Marie ucouvla, jako by se před ní objevil jedovatý had.
„Nevěřím tomu,“ zašeptala, ale v hlase už měla trhlinu pochybnosti.
„Říkal, že máte problémy,“ pokračovala Jana. „Že spíte každý v jiné místnosti, že svatba je chyba, že se stejně rozejdete…“
„To není pravda!“ vykřikla Marie. „My jsme v pořádku! Milujeme se!“
„Tak proč to udělal?“ zeptala se Jana hořce. „Proč mi říkal, že mě už dlouho chce, že jsem pro něj výjimečná…“
Víc říct nestihla. Marie jí vlepila facku. Jana vykřikla a chytila se za tvář.
„Dost!“ Irena se postavila mezi ně. „Uklidněte se!“
„Uklidnit?“ Marie se otočila na Irenu, oči plné slz. „Moje nejlepší kamarádka mi právě oznámila, že čeká dítě s mým snoubencem. Jak se mám uklidnit?“
„Musíme to pochopit,“ snažila se Irena zachovat chladnou hlavu. „Jano, jsi si jistá, že jsi těhotná? A že je to Petrovo?“
„Ano,“ odpověděla Jana tiše. „Test je pozitivní. Po rozvodu jsem s nikým jiným nespala.“
„Nenapadlo tě nejdřív mluvit s Petrem a nedělat tady scénu?“ zeptala se Viktorie, která do té chvíle mlčela.
„Zkoušela jsem to,“ sklopila Jana hlavu. „Ale řekl, že je to můj problém, že lžu, že miluje jen Marii… Jenže já vím, že to tak není!“
Marie vzala Janin telefon a začala projíždět zprávy. S každou další obrazovkou jí tvář bledla víc.
„Tady nic není,“ řekla nakonec. „Jen obyčejné ‚ahoj‘, ‚jak se máš‘. Žádné přiznání, žádná zmínka o těhotenství.“
„Volal mi,“ dodala Jana potichu. „Nechtěl to psát.“
„Jak pohodlné,“ utrousila Kateřina jedovatě.
Marie dál listovala telefonem, až se její ruka najednou zastavila. Na displeji byla fotografie: Jana, napůl svlečená, v posteli. Marie tu postel okamžitě poznala. Byla přesvědčená, že je to jejich ložnice s Petrem.
„Kdy to bylo?“ zeptala se Irena.
„Ten den, kdy jsi odjela do Brna,“ odpověděla Jana. „Patnáctého dubna.“
Marie zavřela oči a pokusila se zkrotit srdce, které jí bušilo až v krku.
„Já jsem v Brně nebyla,“ řekla pomalu. „Odjet jsem nemohla, teta skončila v nemocnici. Zůstali jsme s Petrem doma a dívali jsme se na filmy.“
Jana namítla, že jí Petr tvrdil, že Marie pryč je.
„A ty jsi mu věřila?“ zeptala se Viktorie. „Nebo si to celé vymyslel?“
„Ne!“ vykřikla Jana. „Chodil ke mně domů. Tady je důkaz!“ A znovu strčila telefon před Marii.
Marie se do fotografie zadívala a pak se náhle rozesmála. Smích byl ostrý, nevěřícný, skoro bolestný.