„Bože můj,“ otřela si slzy, tentokrát od smíchu. „To není naše ložnice. To je tvůj byt. Na stěně jsou ty labutě, které sis přivezla z domu rodičů.“
Jana zamrkala a znovu pohlédla na snímek.
„A když se podíváš na datum,“ pokračovala Marie, „uvidíš, že ta fotka nebyla pořízená v dubnu, ale v únoru. Patnáctého druhý, ne patnáctého čtvrtý.“
V pokoji zavládlo těžké, dusivé ticho. Jana si pomalu sedla na pohovku a ramena jí poklesla.
„Takže jak to je?“ zeptala se Irena. „Lhala jsi nám všem?“
„Já…“ Jana si zakryla obličej rukama. „Test je pozitivní, ale nevím, kdo je otec. Po rozvodu jsem se vídala s několika muži. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, dostala jsem strach. Nikdo z nich nechtěl nic vážného. Petr mi připadal hodný a spolehlivý a já si řekla, že by možná mohl být otcem.“
„Rozhodla ses, že by z něj byl dobrý táta,“ dopověděla Viktorie. „A tak jsi lhala, abys jim zničila vztah.“
„Ty jsi odporná,“ zašeptala Marie a v jejím hlase bylo víc bolesti než zlosti. „Považovala jsem tě za nejlepší kamarádku.“
„Byla jsem zoufalá,“ přiznala Jana se sklopenou hlavou. „Po rozvodu jsem sama, s dítětem, a teď ještě těhotná… Nevěděla jsem, co mám dělat.“
Irena si těžce povzdechla.
„Mohla jsi nás požádat o pomoc. Podržely bychom tě. Ale tohle…“
Marie už mlčky sbírala své věci.
„Kam jdeš?“ zeptala se Irena. „Je pozdě, radši tu zůstaň do rána.“
„Nemůžu tady být,“ řekla Marie a po tvářích jí stékaly slzy. „Zavolám si taxi a pojedu domů.“
„Jedu s tebou,“ rozhodla Irena bez váhání. „Nenechám tě samotnou.“
Jana seděla na pohovce a hlavu nezvedla.
„Marie, odpusť mi. Záviděla jsem ti tvoje štěstí… Prosím, odpusť.“
Marie se zastavila ve dveřích a otočila se.
„Zničila jsi nejen naše přátelství, ale i mou důvěru v lidi. Nevím, jestli ti někdy dokážu odpustit.“
V autě, které se řítilo noční silnicí, Marie mlčela a dívala se na světla mizící za oknem. Irena do jejího ticha nevstupovala. Chápala, že kamarádka teď potřebuje prostor, ne rady.
„Víš, čeho se bojím?“ prolomila Marie ticho po dlouhých minutách. „Na chvilku jsem tomu uvěřila. Zapochybovala jsem o Petrovi. O nás.“
„To je přirozené,“ odpověděla Irena měkce. „Když člověk uslyší něco takového, zaváhal by každý.“
„Ale já jsem neměla!“ Marie udeřila pěstí do kolena. „Znám Petra čtyři roky. Nikdy mi nedal důvod pochybovat. A pak přijde jedno obvinění a já jsem skoro připravená uvěřit zradě.“
„Byla jsi v šoku,“ položila jí Irena ruku na rameno. „Bude to dobré. Pravda si stejně vždycky najde cestu ven.“
„Ano,“ hořce se ušklíbla Marie. „Moje nejlepší kamarádka je zrádkyně, která byla ochotná rozbít moje štěstí kvůli vlastnímu prospěchu.“
„Jana udělala strašnou chybu,“ povzdechla si Irena. „Ale je zoufalá. Sama, s dítětem, bez opory…“
„Ty ji omlouváš?“ v Mariiných očích znovu vzplanul hněv.
„Ne,“ řekla Irena pevně. „Jen se snažím pochopit, jestli je v tom nějaký rozdíl.“
Ticho znovu vyplnilo celé auto. Řidič pustil rádio a z reproduktorů se linula tichá, teplá melodie, která se k jejich bolesti zvláštně nehodila a zároveň ji trochu změkčovala.
„Zavolám Petrovi,“ řekla nakonec Marie a vytáhla telefon. Petr hovor přijal téměř beze slov. Jen tiše poslouchal a pak slíbil, že se s ní za úsvitu sejde v parku, aby společně rozhodli, jak budou žít dál.