„Za celý večer jsem vypil dvě sklenky vína,“ řekl Petr a snažil se udržet hlas v klidu.
„To říkáte všichni.“
„Mami, jsme unavení,“ zasáhla Lenka. „Promluvíme si zítra.“
„Jistě, jistě,“ vzdychla tchyně okázale. „Já jsem tady nikdo, můj názor nikoho nezajímá.“
Petr beze slova odešel do koupelny. Pod horkou sprchou se pokoušel spláchnout podráždění spolu s únavou. Patnáct let manželství, a ještě nikdy necítil doma takové napětí. Když se vrátil do ložnice, Lenka už ležela v posteli.
„Nevšímej si mámy,“ zašeptala. „Po tátově smrti to má těžké.“
„Dej jí čas,“ pohladila ho po ruce. „Ona si zvykne.“
Petr chtěl říct, že se bojí spíš toho, že si zvykne on — na věčné připomínky, na povinnost vysvětlovat každý krok, na život bez soukromí. Jenže mlčel. Lenka už usínala a jeho ráno čekal náročný den.
Probudil ho pach smažené ryby. Petr ten zápach nesnášel a Marie to velmi dobře věděla. Když vešel do kuchyně, automaticky se zamračil.
„Dobré ráno,“ zamumlala tchyně. „Snídaně bude za chvíli.“
„Děkuju, ale něco si vezmu v práci,“ řekl Petr a nalil si kávu. „Dneska opravdu spěchám.“
„Jako vždycky,“ povzdechla si Marie divadelně. „Moje jídlo není dost dobré pro pana ředitele.“
„O to nejde,“ napil se horké kávy. „Jen nemám čas.“
„Lenička bude snídat doma, jako pořádná žena,“ položila na talíř pořádný kus ryby. „Ne jako někteří, co pořád jen lítají, jako by hořelo.“
Petr dopil kávu v tichosti a odešel z kuchyně. V předsíni potkal rozespalou Lenku.
„Ty už jdeš?“ podivila se.
„Ano, mám hodně práce,“ políbil ji na tvář. „Tvoje maminka udělala rybu.“
„Ach ne, zase?“ nakrčila Lenka nos. „Promiň. Promluvím s ní.“
„Nemá to cenu,“ odpověděl unaveně Petr. „Stejně to nepomůže.“
Pracovní den se vlekl nekonečně. Petr se nedokázal soustředit a pořád se v myšlenkách vracel domů. V poledne mu zavolala Lenka.
„Ahoj, jak se máš?“ ozval se její napjatý hlas.
„Normálně, pracuju. Stalo se něco?“
„Máma ti přerovnávala věci ve skříni. Říká, že jen uklízela. Řekla jsem jí, že nemáš rád, když ti někdo sahá na věci, a urazila se.“
„Lenko, já už toho mám dost,“ nevydržel Petr. „Proč si myslí, že může rozhodovat v našem domě?“
„Ona chtěla jen pomoct,“ bránila ji Lenka. „Víš přece, jak je aktivní. Potřebuje něco dělat.“
„Ať se stará o svoje věci!“ zvýšil Petr hlas, ale hned si uvědomil, že ho mohou slyšet kolegové. „Poslouchej, zavolám ti později. Teď nemůžu mluvit.“
Zavěsil a zůstal hledět z okna. Měl tehdy trvat na tom, aby tchyně zůstala ve svém bytě? Jenže ten prodala krátce po manželově smrti s tím, že je v něm příliš mnoho vzpomínek. Cesta zpátky už neexistovala.
Večer zůstal Petr v kanceláři dlouho, déle, než bylo nutné. Nechtělo se mu domů. Když nakonec přece jen přišel, Lenka ho čekala s provinilým výrazem.
„Co se stalo?“ zeptal se, zatímco si zouval boty.
„Máma omylem rozbila tu tvoji sběratelskou maketu letadla,“ řekla Lenka potichu. „Tu, kterou sis přivezl z Německa.“
Petr strnul. Model vzácného Messerschmittu byl jeho pýchou; skládal ho dlouhé měsíce.
„Omylem?“ zopakoval.
„Ano. Vysávala a zavadila o skříňku. Maketa spadla.“
„A proč vysávala v mé pracovně?“ cítil, jak se v něm zvedá vlna hněvu. „Vždyť jsme se domluvili, že to je jediné místo, kam nechodí!“
„Chtěla ti udělat radost,“ sklopila Lenka oči. „Věděla, že přijdeš pozdě, a chtěla tam uklidit.“
„Kde je?“
„Šla k sousedce Aleně. Řekla, že se vrátí, až se uklidníš.“
Petr vešel do pracovny. Na stole ležely zbytky makety: křídla ulomená, trup prasklý napůl. Měsíce trpělivé práce byly pryč.
„Tohle je poslední kapka,“ zašeptal a díval se na střepy svého letadla.
„Petře, prosím,“ přistoupila Lenka zezadu. „Ona to neudělala schválně.“
„Nejde o letadlo,“ otočil se k ní. „Jde o to, že tvoje matka nerespektuje náš prostor, naše pravidla ani naše manželství. Neustále se do všeho plete.“
„Ona se o nás jen bojí,“ namítla Lenka, ale v hlase už neměla jistotu.
„Ne. Nebojí se. Kontroluje nás. A já už takhle dál žít nedokážu.“
„Co tím chceš říct?“ v Lenkových očích se objevil strach.
„Buď se tvoje matka odstěhuje, nebo se rozvedeme,“ vyslovil Petr ultimátum. „Nemluvím do větru. Jsem na hraně.“
Lenka couvla, jako by ji udeřil.
„To nemůžeš myslet vážně! Vyhodit vlastní matku?“
„Neříkám vyhodit. Ať si pronajme byt někde poblíž. Budeme jí pomáhat penězi, budeme ji navštěvovat, jak často bude třeba. Ale pod jednou střechou už s ní žít nemůžu.“
„A když si vyberu mámu?“ zeptala se tiše.
„Pak se budeme muset rozejít,“ odpověděl Petr stejně tiše. „Patnáct let jsem měl pocit, že jsem pro tebe první. Poslední tři měsíce si připadám jako host ve vlastním bytě.“
Lenka se rozplakala.
„To není fér! Máma je sama, potřebuje oporu!“
„A já potřebuju svou ženu,“ přistoupil Petr k ní. „Potřebuju domov, kde si můžu vydechnout, ne místo, kde čekám na další poznámku nebo zásah.“
Vtom se v předsíni ozvalo bouchnutí dveří. Marie se vrátila. Zaslechla hlasy a zamířila rovnou k nim.
„Aha, už jsem tady,“ začala hned ode dveří. „Určitě jsi paní Aleně stačil napovídat, jaká jsem hrozná. Já jsem to přitom myslela dobře. A ta tvoje hračka stejně jen chytala prach, k ničemu nebyla.“