„Mami!“ vykřikla Lenka. „Prosím, ne teď.“
„A kdy? Až si tvůj muž laskavě vyslechne pravdu? Vždyť on…“
„Dost,“ přerušil ji Petr a sám sebe překvapil klidem, který v něm najednou byl. „Paní Marie, sedněme si a promluvme si jako dospělí lidé.“
Tchyně nečekaně zmlkla. Přešli do obýváku a posadili se: Petr do křesla, Lenka s matkou na pohovku.
„Rozumím vaší situaci,“ začal Petr. „Ztratit po tolika letech muže je těžké. Ale vy musíte pochopit i nás. S Lenkou jsme patnáct let budovali svůj život a svůj vztah. A teď je to všechno ohrožené.“
„Kvůli mně snad?“ odfrkla si Marie.
„Ano,“ odpověděl Petr přímo. „Kvůli neustálé kontrole, poznámkám a zasahování do našeho života. Ve vlastním domově se cítím jako cizí člověk.“
„Tohle je teď i můj domov,“ prohlásila Marie tvrdohlavě.
„A právě o tom chci mluvit,“ snažil se Petr zůstat klidný. „Myslím, že by pro vás bylo lepší bydlet samostatně.“
„Vyháníte matku své ženy na ulici?“ vzplanula. „Tak to jsme dopadli!“
„Nikdo vás na ulici nevyhání,“ pokračoval Petr trpělivě. „Pomůžeme vám pronajmout byt poblíž, budeme za vámi chodit, budeme vám finančně pomáhat.“
„A když odmítnu?“ založila si ruce na prsou.
„Pak se obávám, že s Lenkou nebudeme moct dál žít spolu,“ podíval se Petr na ženu. „Už jsem jí to řekl.“
„Vyděrač!“ vykřikla Marie. „Lenko, a ty tohle budeš snášet?“
Lenka zvedla uplakanou tvář.
„Já nevím, co mám dělat, mami. Miluju vás oba. Ale Petr má pravdu. Poslední měsíce byly těžké pro všechny.“
„Takže i ty chceš, abych odešla?“ v tchynině hlase se ozvala uražená bolest.
„Chci, abychom byli všichni šťastní,“ řekla Lenka tiše. „Jenže teď není šťastný nikdo. Ani ty, ani Petr, ani já.“
A právě tehdy si našli novou rovnováhu, v níž každý mohl žít svůj vlastní život, a přesto zůstat součástí jedné rodiny.