„Babičku přece nepotřebujeme!“ ozvali se vnuci téměř najednou, když se rodinná porada začala nebezpečně podobat počítání cizích peněz.
„Třicet tisíc korun za tuhle rozhrkanou popelnici?“ Karel Svoboda prudce přibouchl kapotu oprýskané staré škodovky a probodl prodávajícího pohledem. „Vždyť to celé drží jen silou vůle a trochou rzi!“
„To není popelnice, pane, to je legenda,“ odpověděl prodávající bez mrknutí oka a pohladil ošoupaný volant. „Ročník sedmdesát šest, poctivá mladoboleslavská výroba. Papíry sedí, motor je po opravě. Šlape jako švýcarské hodinky.“
„Jako hodinky, které se před deseti lety zastavily,“ odfrkl Karel a otočil se k ženě. „Marie, jdeme. Za hromadu šrotu peníze vyhazovat nebudu.“
Marie Svobodová se na prodávajícího omluvně pousmála.
„Promiňte, ale manžel má pravdu. Potřebujeme auto, abychom mohli vozit věci na chalupu a občas vyjet ven. A tohle…“
„Vezměte ji, nebudete litovat,“ nedal se prodávající a naklonil se k ní důvěrněji. „Kvůli vám slevím. Osmadvacet tisíc a je vaše.“
„Ne, děkujeme,“ řekla Marie pevně a zavěsila se do manžela. „Ještě se porozhlédneme.“
Mezi řadami garáží šli chvíli beze slova. Karel v sobě pořád dusil vztek a Marie měla hlavu plnou starostí: léto bylo skoro tady a bez auta se na chalupu nedostanou. Od chvíle, kdy jim jejich starou Felicii na křižovatce zmačkal nepozorný řidič — a mohli být rádi, že vyvázli jen s leknutím — zbýval jim buď autobus s přestupem, nebo prosit sousedy a platit za odvoz.
„A co kdybychom si přece jen vzali úvěr na něco novějšího?“ navrhla tiše, když vyšli z areálu garáží.
„S našimi důchody?“ Karel se krátce zasmál bez radosti. „Ne. Najdeme ojetinu, ale normální. Jen musíme hledat dál.“
„Jenže zahrada nepočká,“ povzdechla si Marie a upravila si šátek, protože studený vítr jí lezl za krk. „Brzy se bude muset rýt. Děti slíbily, že pomůžou, ale víš, jak to chodí. Petr má práci, Jana svoje starosti…“
„Právě!“ Karel se najednou zastavil, jako by ho něco napadlo. „Co kdybychom se obrátili na paní Annu?“
„Na maminku?“ Marie na něj vykulila oči. „Vždyť je jí devětasedmdesát!“
„No a co?“ mávl rukou. „Tvoje máma je čilejší než my dva dohromady. Ráno cvičí, pak jde nakoupit, odpoledne sedí s kamarádkami u kávy. A něco našetřeno určitě má. Sama přece říkala, že si odkládá na horší časy.“
„Karle!“ Marie rozhodila rukama. „To se nestydíš? Jsou to její peníze, střádala si je celý život. A chtěla je nechat vnoučatům.“
„Tak je přece použijeme kvůli vnoučatům,“ nedal se Karel. „Koupíme auto a budeme je vozit na chalupu. Čerstvý vzduch, les, jahody, ryby. To je pro děti zdravější než sedět doma.“
Marie jen zavrtěla hlavou a neřekla nic. Představa, že by měla jet za matkou prosit o peníze, jí byla odporná. Už tak se vídaly málo. Anna Dvořáková bydlela sama ve starém paneláku na okraji města, kam se jelo nepohodlně a dlouho. A teď tam měli přijít ještě s takovou žádostí…
Doma na ně čekaly děti i vnoučata: Petr s manželkou Lucií a čtrnáctiletým synem Matějem, Jana s manželem Pavlem a dvojčaty Klárou a Ondřejem, kterým bylo čerstvě dvanáct. Sešli se jako vždy na nedělní oběd.
„Tak co, pořídili jste káru?“ zeptal se Petr, když rovnal talíře na stůl.
„Ne,“ vzdychla Marie. „Buď chtějí majlant, nebo je to vrak na odtahovku.“
„A táta navrhuje půjčit si od babi Aničky,“ prohodil Karel zničehonic, sotva vešel do kuchyně. „Vždyť nějaké úspory má.“
„Od babi Aničky?“ Jana se zarazila s nožem nad chlebem. „A myslíš, že bude souhlasit?“
„Nevím,“ přiznala Marie poctivě. „Ještě jsem se jí neptala. A nejsem si jistá, jestli bychom vůbec měli.“
„Proč byste neměli?“ Karel se posadil ke stolu. „Komu jinému to jednou nechá? Vnoučatům.“
„Jenže ona chtěla, aby to měly na vzdělání,“ připomněla Marie.
„A co je chalupa? Vzdělávací projekt,“ prohlásil Karel. „Biologie přímo v terénu.“
Všichni se zasmáli a řeč se na chvíli stočila jinam. Jenže po obědě se Karel ke svému nápadu vrátil.
„Maruško, myslím to vážně,“ řekl, zatímco jí pomáhal sklízet ze stolu. „S tvojí mámou bychom si měli promluvit. Jsou to rodinné peníze a rodině by také měly sloužit.“
„Já nevím, Karle,“ zaváhala Marie. „Maminka je samostatná. Nemá ráda, když jí někdo mluví do peněz.“
„Kdo jí do nich chce mluvit?“ ohradil se Karel. „Jen jí vysvětlíme, jaká je situace. Přece pochopí, že nechceme peníze na karty nebo nějaké nesmysly, ale na potřebnou věc.“
Večer u televize Karel všechny zaskočil dalším nápadem.
„A co kdybychom babi Aničku vzali k nám?“
„Kam?“ Marie se málem zakuckala čajem. „Vždyť už teď se tu sotva vejdeme!“
„Komoru bychom předělali,“ navrhl Karel. „Nebo by mohla spát v obýváku na gauči. Nebyla by sama a my bychom měli klid, že je pod dohledem. V tom věku se může stát ledacos.“
„A její byt?“ zeptal se Petr opatrně.
„Pronajali bychom ho,“ rozzářil se Karel. „Dva pokoje, sice na kraji sídliště, ale dvacet tisíc měsíčně by to hodilo. Byly by peníze na auto i na chalupu.“
Marie se zamračila.
„Mluvíš o mojí mámě, nebo o dojnici? V tom bytě prožila půl století. Má tam celý svůj život.“
„Ale prosím tě,“ odbyl ji Karel. „Jaký život v jejím věku? Potřebuje hlavně péči.“
Vtom zvedl hlavu od telefonu Matěj.
„A babi Anička o tom ví, že jste jí to tak pěkně vymysleli?“
„Zatím ne,“ připustil Karel. „Chceme jí to nabídnout.“
„A když nebude chtít?“ zeptala se Klára.
„Přesvědčíme ji,“ řekl Karel jistě. „Vysvětlíme jí, že to tak bude lepší.“
„Lepší pro koho?“ ozval se najednou Ondřej, který býval ze všech nejtišší. „Pro babičku, nebo pro vás?“
„Ondro!“ napomenula ho Jana.
„Já se jen ptám,“ pokrčil chlapec rameny. „Vy jste se jí vůbec někdy zeptali, jestli je jí samotné těžko? Vždyť za ní jezdíme tak jednou za půl roku.“
„Každý má svoje povinnosti,“ povzdechla si Marie.
„No právě,“ chytil se toho Karel. „Kdyby bydlela s námi, viděli bychom se denně.“
Vnoučata se po sobě podívala. Marie z jejich tváří pochopila, že z nadšení mají hodně daleko. Babi Anička byla přísná žena, patřila k těm, kteří považovali mobily za zbytečnost a sociální sítě za hloupost.
„Nejdřív bych se zeptala babičky,“ navrhla Jana. „Třeba se vůbec stěhovat nechce.“
„Samozřejmě že se zeptáme,“ přikývla Marie. „Zítra za ní zajedu.“
„Pojedu s tebou,“ řekl Karel okamžitě. „Ve dvou ji přesvědčíme rychleji.“
Druhý den se vydali za Annou Dvořákovou. Přivítala je s upřímnou radostí: prostřela stůl, vytáhla domácí marmeládu a upekla koláč, který měl její zeť nejraději.
„Jak se máš, mami?“ zeptala se Marie v kuchyni.
„Ale dobře,“ odpověděla Anna čile. „Ráno si zacvičím, potom dojdu do krámu, večer se sousedkami koukáme na seriál. Žiju si.“
„Právě o tom jsme chtěli mluvit,“ začal Karel u stolu. „O vašem životě, paní Anno.“
„A co je s ním špatně?“ zpozorněla stará žena.
„Nic, vůbec nic,“ pospíšila si Marie. „Jen jsme si říkali… možná bys mohla bydlet u nás. Udělali bychom ti místo, postarali bychom se…“
„U vás?“ Anna pozvedla obočí. „A proč najednou?“
„Věk je věk,“ vložil se do toho Karel. „Člověk nikdy neví. U nás byste měla rodinu, vnoučata, pořád by na vás někdo dohlédl.“
Anna přimhouřila oči a potom se podívala na dceru.
„A co můj byt?“
„Dal by se pronajmout,“ utrousil Karel jakoby mimochodem. „Byl by z toho další příjem. Zvlášť teď, když potřebujeme auto na chalupu.“
„Aha,“ kývla Anna pomalu. „Takže vám jde hlavně o moje peníze?“
„Nejen o ně!“ Marie po manželovi střelila rozhněvaným pohledem. „Mami, mně opravdu záleží na tom, abys byla blíž,“ řekla pevně. „A auto… Auto počká.“
Anna se na ně dlouho dívala. Pak se tiše zasmála.
„Děkuju, dceruško. Už jsem se lekla, že za mnou nepřišla dcera, ale realitní makléř se zetěm.“
Karel zrudl a raději mlčel.
Za týden, zase v neděli, seděla u společného oběda celá rodina znovu. Tentokrát byla u stolu i Anna Dvořáková, ale nepůsobila jako host. Spíš jako někdo, kdo tam patří, kdo sám přinesl plech voňavých zelňáků a rozdal je ostatním, jako by v tom bytě hospodařil odjakživa.
„Babi Aničko, můžu ti připojit tablet k televizi?“ zeptal se nesměle Ondřej. „Budeš si moct prohlížet fotky od nás všech.“
Stará žena se usmála.
„Jen ho připoj, chlapče. Ale nejdřív si dáme čaj. A auto… To koupíte, až to půjde. Autobus ani chalupa vám zatím nikam neutečou.“
Babička už nebyla položkou v rodinném rozpočtu — vnuci u jednoho stolu ukázali, že člověk se nedá přestěhovat jen proto, že se to ostatním hodí.