„Ale prosím tě,“ odbyl ji Karel. „Jaký život v jejím věku? Potřebuje hlavně péči.“
Vtom zvedl hlavu od telefonu Matěj.
„A babi Anička o tom ví, že jste jí to tak pěkně vymysleli?“
„Zatím ne,“ připustil Karel. „Chceme jí to nabídnout.“
„A když nebude chtít?“ zeptala se Klára.
„Přesvědčíme ji,“ řekl Karel jistě. „Vysvětlíme jí, že to tak bude lepší.“
„Lepší pro koho?“ ozval se najednou Ondřej, který býval ze všech nejtišší. „Pro babičku, nebo pro vás?“
„Ondro!“ napomenula ho Jana.
„Já se jen ptám,“ pokrčil chlapec rameny. „Vy jste se jí vůbec někdy zeptali, jestli je jí samotné těžko? Vždyť za ní jezdíme tak jednou za půl roku.“
„Každý má svoje povinnosti,“ povzdechla si Marie.
„No právě,“ chytil se toho Karel. „Kdyby bydlela s námi, viděli bychom se denně.“
Vnoučata se po sobě podívala. Marie z jejich tváří pochopila, že z nadšení mají hodně daleko. Babi Anička byla přísná žena, patřila k těm, kteří považovali mobily za zbytečnost a sociální sítě za hloupost.
„Nejdřív bych se zeptala babičky,“ navrhla Jana. „Třeba se vůbec stěhovat nechce.“
„Samozřejmě že se zeptáme,“ přikývla Marie. „Zítra za ní zajedu.“
„Pojedu s tebou,“ řekl Karel okamžitě. „Ve dvou ji přesvědčíme rychleji.“
Druhý den se vydali za Annou Dvořákovou. Přivítala je s upřímnou radostí: prostřela stůl, vytáhla domácí marmeládu a upekla koláč, který měl její zeť nejraději.
„Jak se máš, mami?“ zeptala se Marie v kuchyni.
„Ale dobře,“ odpověděla Anna čile. „Ráno si zacvičím, potom dojdu do krámu, večer se sousedkami koukáme na seriál. Žiju si.“
„Právě o tom jsme chtěli mluvit,“ začal Karel u stolu. „O vašem životě, paní Anno.“
„A co je s ním špatně?“ zpozorněla stará žena.
„Nic, vůbec nic,“ pospíšila si Marie. „Jen jsme si říkali… možná bys mohla bydlet u nás. Udělali bychom ti místo, postarali bychom se…“
„U vás?“ Anna pozvedla obočí. „A proč najednou?“
„Věk je věk,“ vložil se do toho Karel. „Člověk nikdy neví. U nás byste měla rodinu, vnoučata, pořád by na vás někdo dohlédl.“
Anna přimhouřila oči a potom se podívala na dceru.
„A co můj byt?“
„Dal by se pronajmout,“ utrousil Karel jakoby mimochodem. „Byl by z toho další příjem. Zvlášť teď, když potřebujeme auto na chalupu.“
„Aha,“ kývla Anna pomalu. „Takže vám jde hlavně o moje peníze?“
„Nejen o ně!“ Marie po manželovi střelila rozhněvaným pohledem. „Mami, mně opravdu záleží na tom, abys byla blíž,“ řekla pevně. „A auto… Auto počká.“
Anna se na ně dlouho dívala. Pak se tiše zasmála.
„Děkuju, dceruško. Už jsem se lekla, že za mnou nepřišla dcera, ale realitní makléř se zetěm.“
Karel zrudl a raději mlčel.
Za týden, zase v neděli, seděla u společného oběda celá rodina znovu. Tentokrát byla u stolu i Anna Dvořáková, ale nepůsobila jako host. Spíš jako někdo, kdo tam patří, kdo sám přinesl plech voňavých zelňáků a rozdal je ostatním, jako by v tom bytě hospodařil odjakživa.
„Babi Aničko, můžu ti připojit tablet k televizi?“ zeptal se nesměle Ondřej. „Budeš si moct prohlížet fotky od nás všech.“
Stará žena se usmála.
„Jen ho připoj, chlapče. Ale nejdřív si dáme čaj. A auto… To koupíte, až to půjde. Autobus ani chalupa vám zatím nikam neutečou.“
Babička už nebyla položkou v rodinném rozpočtu — vnuci u jednoho stolu ukázali, že člověk se nedá přestěhovat jen proto, že se to ostatním hodí.