„Auto jsem včera přepsala na sebe. Tomáš mě o to požádal,“ řekla tchyně a položila kabelku přímo na rozválený plát fondánu.
Růžová hmota, se kterou jsem se téměř půl hodiny pečlivě trápila, se pod těžkým dnem kabelky okamžitě zmačkala do špinavé záhyby. Zírala jsem na zničený fondán a v duchu pomalu napočítala do tří, aby můj hlas zůstal klidný.
„Jaké auto, paní Růženo?“
„To šedé. Vaše. To, které Tomáš loni kupoval.“
Rozepnula si kabát, posadila se na stoličku a přejela pohledem mou kuchyň, jako by zvažovala, co dalšího by se tu dalo přestavět podle jejího vkusu. Z obýváku se ozýval hlas Aničky. Dcera nahlas četla úkol z čítanky.
„Takže včera, když jsem byla na zakázce, jste spolu podepsali smlouvu a ani vás nenapadlo mi to říct?“
„Komu se máme zpovídat? Do toho auta jsem vložila čtyři sta tisíc. Prodala jsem garáž a všechny peníze do poslední koruny dala synovi. Mám plné právo mít teď doklady napsané na sebe.“
„A odkud se vzalo těch zbývajících osm set tisíc?“
„Z rodiny.“
„Z rodiny,“ zopakovala jsem. „Tři sta padesát tisíc z té částky jsem vydělala já pečením dortů. Celý rok bez jediného volna, noci strávené v téhle kuchyni, popáleniny od karamelu po celé ruce. A zeptat se mě nikoho nenapadlo?“
Tchyně si z talířku vzala odřezek korpusu, ochutnala ho a upravila si šátek kolem krku.
„Nedělej tragédii z ničeho. Klíče leží v předsíni pořád na stejném místě.“
„A co když se zítra rozhodnete auto prodat?“
„Co to povídáš za nesmysly?“
Odpověděla příliš rychle.
Z chodby vešel Tomáš. Na sobě měl pracovní kalhoty, v ruce telefon. Z výrazu jeho tváře bylo jasné, že celý rozhovor slyšel a jen čekal, až matka všechno řekne místo něj.
„Tomáši, je to pravda?“
„Je.“ Ani si nesedl. „Máma do auta dala peníze, tak bude klidnější. A pojištění vyjde levněji na ni. Má dlouhou řidičskou praxi a nikdy nezavinila nehodu.“
„Takže podle dokladů vlastní auto člověk, který zaplatil jen třetinu jeho ceny?“
„Máma nám není cizí.“
Vytáhl ze zadní kapsy čtyřikrát přeložený list a položil ho na stůl vedle zničeného fondánu. Kupní smlouva. Dvě podpisy, datum z předevčíra a částka, za kterou měl náš rok starý sedan údajně změnit majitele. Za takové peníze se dnes prodává sotva starší skútr.
„Při prodeji auta není potřeba notář, ověřoval jsem si to,“ dodal Tomáš. „Je to úplně v pořádku.“
„Právně možná,“ přikývla jsem. „A lidsky se tomu říká jak?“
Beze slova smlouvu sebral, strčil si ji do kapsy a odešel se převléknout.
Večer jsem sešla na dvůr s klíči v ruce.
Sedan stál u obrubníku. Byl čistý, čerstvě umytý a z nějakého důvodu mi připadal úplně cizí. Otevřela jsem přihrádku, vytáhla doklady a posadila se za volant, aniž bych nastartovala.
Osvědčení o registraci bylo nové, papír ještě voněl po tiskárně. V kolonce „vlastník“ stálo příjmení mé tchyně. Vedle ležela čerstvá pojistka. K řízení byli zapsáni dva lidé: Tomáš a jeho mladší bratr Jakub.
Moje jméno tam nebylo.
Tři roky jsem na zadním sedadle vozila krabice s dorty po celém městě. Podkládala jsem je protiskluzovou podložkou, nadávala na zpomalovací prahy u školy a každou zatáčku projížděla skoro krokem.
Teď jsem se stala pasažérkou, kterou v případě potřeby nemusí nikdo vůbec vzít s sebou.
Dveře se otevřely a Tomáš si sedl vedle mě.
„Co tu po tmě děláš?“
„Snažím se pochopit, co teď pro tohle auto vlastně jsem.“
Dlouho mlčel. Potom přejel dlaní po palubní desce.
„Když máma prodávala garáž, byl tam ještě tátův kufřík s klíči. Sama ho vynesla a nedovolila mi na něj sáhnout. Pak s ním stála u vrat a řekla, že po tátovi už jí nic nezbylo.“
Tomášův hlas zněl unaveně, ne rozzlobeně. Jeho otec zemřel před čtyřmi lety a od té doby o něm manžel téměř nemluvil.
„Já vím. A je mi tvé mámy opravdu líto. Pojďme to vyřešit férově. Vrátíme jí těch čtyři sta tisíc. Sto tisíc můžu dát hned, mám je odložené z podzimních zakázek. Pak jí budeme posílat dvacet tisíc měsíčně. Sepíšeme u notáře potvrzení, aby měla jistotu. A auto přepíšeš zpátky na sebe.“
„Později.“
„Co znamená později?“
„Teď ne, Lenko. Máma by se urazila.“
Vtom mu zavibroval telefon. Tomáš hovor přijal a z nějakého důvodu okamžitě zapnul hlasitý odposlech.
„Tomáši, v sobotu si na pár dní vezmu auto,“ ozval se hlas tchyně. „Jakub potřebuje převézt pohovku. Bydlí s Anetou v pronájmu a nemají na čem spát.“
„Jasně, mami.“
Ani se na mě nepodíval.
Pohovku převezli za tři hodiny.
Auto se však nevrátilo ani v sobotu, ani v neděli.
V pondělí s ním Jakub jel do práce do sousedního města, protože autobus jezdil jen zřídka. V úterý v něm jeho žena vezla dítě k lékaři. Do středy se ukázalo, že náš sedan má nově stálé parkovací místo pod okny tchynina domu.
Volala jsem každý den.
A každý den jsem slyšela jinou výmluvu.
Večer se Anička zeptala, proč babička Růžena jezdí naším autem, zatímco my musíme jezdit autobusem.
Řekla jsem jí, že babičce se to tak hodí víc.
Osmiletému dítěti se lže mnohem snáz než sama sobě.
Ve čtvrtek mi potvrdili zakázku, na které závisel celý můj měsíc: třípatrový dort k šedesátým narozeninám, za osmnáct tisíc korun, s doručením v neděli ve dvě odpoledne na druhý konec města.