„Od příštího měsíce budou peníze každého jen jeho,“ oznámil manžel — netušil však, že spolu s účtem oddělí i celý svůj dosavadní život

— Od prvního dne příštího měsíce už nebudeme hospodařit společně, — oznámil Petr, položil telefon na stůl a pohodlně se opřel. — Dostal jsem povýšení. Teď vydělávám skoro dvakrát tolik. Připadá mi spravedlivé, aby si každý sám rozhodoval, za co utratí své peníze.

Jana pomalu zavřela myčku.

— Spravedlivé?

— Ano.

— Dobře.

Její klid ho téměř potěšil.

Čekal výčitky, otázky nebo alespoň uražené mlčení. Možná si představoval i krátkou hádku, po které by jí mohl vysvětlit, že přece jen chce mít konečně něco pouze pro sebe.

Jana si však jen osušila ruce a věcně se zeptala:

— Tak si to tedy vyjasněme. Když budou naše finance oddělené, bude si každý hradit i své osobní výdaje sám?

— Samozřejmě.

— Výborně.

Usmála se.

A právě ten úsměv v něm vyvolal neurčitý neklid.

— Ještě něco, — pokračovala Jana. — Stejně rozdělíme i domácí povinnosti.

Petr svraštil čelo.

— Jaké povinnosti?

Několik vteřin se na něj dívala. Vypadala, jako by si nebyla jistá, zda žertuje, nebo opravdu nechápe.

— Ty, díky kterým máš každé ráno čistou košili. Díky nimž není lednice prázdná, účty jsou zaplacené, auto objednané do servisu a doma nechybí šampon, prací prostředek, káva, léky ani toaletní papír.

Petr se pousmál.

— To jsou přece obyčejné drobnosti kolem domácnosti.

— Jistě, — přikývla Jana. — Takže pro tebe nebude problém převzít polovinu.

Pokrčil rameny.

— Vůbec žádný.

Toho večera měl Petr pocit, že vyhrál.

Bylo mu osmatřicet. Sedm let ženatý, bydlel v příjemném bytě, měl auto, stálé zaměstnání a nyní i lepší pracovní pozici. Nadřízený mu osobně potřásl rukou a řekl:

— Tohle sis zasloužil.

Povýšení znamenalo nejen větší prestiž, ale také téměř dvojnásobný příjem.

Někde mezi gratulacemi kolegů a večerní sklenkou whisky si Petr vytvořil jednoduchý závěr: dosud žil špatně.

On vydělával peníze, ale ty se pokaždé nějak samy proměnily v „peníze pro rodinu“. Chtěl konečně cítit, že částka na jeho účtu patří jen jemu.

Jednu věc ovšem zapomněl.

Když Jana před třemi lety začala vydělávat víc než on, o odděleném rozpočtu nemluvila.

Pracovala jako finanční analytička. Dva roky se po večerech vzdělávala, získala další kvalifikaci a dostala se na vyšší místo.

První větší odměnu použila na rekonstrukci kuchyně.

Druhou poslala na jejich společný spořicí účet.

Třetí částečně padla na dovolenou, na kterou si Petr tolik přál jet.

Nikdy se jí přitom nezeptal, kolik přesně vydělává.

Myslel si, že to ví.

Přibližně.

Později pochopil, že slovo „přibližně“ může člověka přijít velmi draho.

První dny po jejich rozhovoru si Petr nové uspořádání užíval. Koupil si bezdrátová sluchátka, po nichž dlouho toužil, objednal drahé tenisky a zaplatil si prémiové členství ve fitness centru.

V pátek zašel s kolegy do restaurace a poprvé po dlouhé době ani nekontroloval účet.

Takto tedy vypadá svoboda, pomyslel si.

Jana nic nekomentovala.

Naopak působila neobvykle vyrovnaně.

V její části lednice se objevily potraviny, které měla ráda: sýr, zelenina, jogurty, bobulové ovoce a ryby.

Na Petrově polovině zůstaly tři lahvičky omáčky, balení pelmení a jedna plechovka piva.

Všiml si toho až čtvrtý den.

— Jano, došla šunka?

— Nejspíš ano.

— Koupíš ji zítra?

Zvedla oči od knihy.

— Proč bych měla?

— Jak to myslíš?

— Já ji nejím.

— Ale já ano.

— Tak si ji kup.

Petr chtěl něco namítnout, ale včas si vzpomněl na vlastní prohlášení.

Každý přece rozhoduje o svých penězích sám.

— Dobře.

Druhý den zamířil do obchodu. K šunce přidal chleba, kávu, vejce, mléko, sýr, džus a několik drobností k zakousnutí.

U pokladny ho zarazila částka, která se mu zdála překvapivě vysoká.

Dříve se jídlo doma objevovalo téměř samo. Teď najednou zjistil, že se musí nejprve rozhodnout, co koupit, potom na to myslet, dojít do obchodu a všechno zaplatit.

O týden později otevřel skříňku a zjistil, že došel prací prostředek.

— Jano!

— Co se děje?

— Kde je prací prášek?

— U mě ve skříni.

— Mohla bys mi trochu dát?

— Ovšem.

Přinesla menší balení a položila mu ho do ruky.

— Dlužíš mi dvě stě sedmdesát korun.

Petr se zasmál.

Jana ne.

— To myslíš vážně?

— Naprosto.

— Kvůli pracímu prášku?

— Petře, byl jsi to ty, kdo navrhl, abychom své peníze nemíchali.

Několik okamžiků mlčel. Pak vytáhl telefon.

— Pošlu ti to.

Jana přikývla.

— Děkuji.

Poprvé ho napadlo, že oddělené hospodaření možná není tak pohodlné, jak si původně představoval.

Přesto nehodlal ustoupit.

Brzy došly tablety do myčky, pytle na odpadky, sprchový gel, baterie do ovladače i čisticí přípravek na sporák. Následovaly kapsle do kávovaru, alobal, pečicí papír, houbičky a hadříky.

Na chodbě praskla žárovka.

Každá z těch věcí stála jen pár korun. Jenže na každou bylo třeba si vzpomenout, najít ji, koupit a přinést domů.

Nejvíc ho rozčilovalo, že mu už nikdo neříkal, co dochází.

Ve čtvrtek ráno otevřel skříň a zjistil, že v ní není jediná čistá košile.

Prohrabal ramínka jedno po druhém.

— Jano!

— Ano?

— Kde jsou moje košile?

Jana stála před zrcadlem a nanášela si řasenku.

— Nevím.

— Včera jsi přece prala.

— Ano.

— Tak proč…