V příborníku Boženy Novákové, za křišťálovou mísou na salát, ležela stará krabička od čokoládových bonbonů. Bonbony v ní nebyly už celých čtyřiadvacet let. Místo nich uvnitř odpočíval vyšívaný svatební ubrus pro ženicha a nevěstu, který vznikl v době, kdy její vnučka Klára chodila do školky a jen občas dokázala správně vyslovit písmeno „ř“.
Každé jaro babička ubrus vytáhla, pověsila ho mezi jabloň a kůlnu, aby se provětral, a večer ho pečlivě složila zpátky do krabičky. Potom si tak těžce povzdechla, že se zdálo, jako by její povzdech slyšela celá vesnice.
— Třicet let! — pronesla ono říjnové ráno, když uhlazovala na látce vyšité červené kohouty. — Třicet, Kláro! V tvém věku jsem už vypravovala do školy tři děti.
— A já ve svém věku vydala za jediný den sto dvacet balíků a ani jeden jsem nespletla, — odpověděla Klára a u prahu si natahovala gumáky. — Každý má jiné úspěchy.
— Balíky tě nikdy neobejmou.
— Zato nebudou v noci chrápat.
Božena se po vnučce ohnala ubrusem, ale nakonec se usmála. Hádat se s Klárou bylo marné už od jejích čtyř let, kdy dědečkovi naprosto vážně vysvětlovala, proč by slepice měly spát v domě, a ne v kurníku.
Klára pracovala na vesnické poště, a proto byla považována za nejlépe informovaného člověka v okruhu deseti kilometrů. Věděla, komu syn ze zahraničí poslal novou bundu, kdo si objednal dýňová semínka hned ze tří obchodů a čí snacha znovu poslala tchyni knihu s názvem Jak se neplést dospělým dětem do života. Věděla všechno, ale nikomu nic nevykládala. Právě proto jí lidé z vesnice důvěřovali.
Kromě toho se Klára smála tak nakažlivě, že se i ti nejmrzutější lidé ve frontě u přepážky začali samovolně usmívat. Uměla sama opravit branku, srovnat dříví do úhledné hranice a nastartovat dědečkův malotraktor přesně ve chvíli, kdy se soused Jarda chystal běžet pro pomoc.
Babička si mezitím vedla vlastní seznam možných ženichů. Traktorista Milan byl podle ní „příliš mlčenlivý, člověk z něj slovo páčí kleštěmi“. Agronom ze sousední obce měl matku, která mu volala třikrát za hodinu. A učitel tělocviku „chodí celý život v teplákách, takže na vlastní svatbu nejspíš přijde také v nich“.
— Babičko, vy mi nehledáte manžela, ale dokonalého člověka bez jediné chyby, — namítala Klára. — Takoví neexistují. Dokonce i váš boršč bývá někdy přesolený.
— Můj boršč nikdy přesolený není! — rozhořčila se Božena. — To ty máš nějaký pokažený jazyk.
Toho dne pršelo od časného rána. V malé poštovní kanceláři byl cítit pach mokrých bund a čerstvých jablek, která Marie přinesla prodávat přímo k pultu. Krátce před polednem se skřípavě otevřely dveře a na prahu stanul vysoký mladý muž ve světlé bundě. Přesněji řečeno, kdysi světlá být mohla. Po cestě po rozbahněné silnici získala odstín podzimního pole.
— Dobrý den, — pozdravil a rozhlédl se po místnosti s takovým zájmem, jako by vstoupil do muzea. — Myslím, že u vás bude můj kávovar.
Klára nahlédla pod stůl. Už třetí den tam stála pořádná krabice s adresou Sadová 12. Jenže správná Sadová byla v krajském městě, nikoli v jejich vesnici. Někdo spletl poštovní směrovací číslo a kávovar se místo do města vydal odpočívat na venkov.
— Takový balík tu opravdu máme, — potvrdila. — Ukažte doklad, nebo nadiktujte kód ze zprávy.
— Dokážete si vůbec představit, že jsem kvůli jednomu šálku kávy ujel šedesát kilometrů a projel dvěma kalužemi hlubokými jako rybník?
— Dokážu. Naše káva je tak výborná, že za ní lidé chodí pěšky, — odpověděla Klára bez mrknutí oka a postavila krabici na pult. — Ale vážně, jste první člověk, který si pro špatně doručený balík přijel osobně. Obvykle nám lidé posílají takové dopisy, že by se měly zarámovat a pověsit na zeď.
Mladík se rozesmál. Měl příjemný, upřímný smích, bez sebemenšího náznaku přetvářky. Představil se jako Martin a vysvětlil, že nastavuje evidenční systémy pro velké sklady. V jejich vesnici prý nebyl od školních let, kdy sem jezdil na prázdniny ke své tetě.
Klára mu nalila horký čaj z termosky, protože z rukávu bundy mu stále kapala voda na podlahu. Marie mu vzápětí prodala kilo jablek a zároveň se zeptala, zda je ženatý. Martin se trochu zarazil, zrudl, ale po pravdě přiznal, že je svobodný. Marie spokojeně přikývla a vrhla na Kláru tak významný pohled, že dívce málem vypadlo razítko z ruky.
Než odjel, požádal Martin Kláru o telefonní číslo.
— Čistě proto, abych pochopil, jak u vás fungují poštovní směrovací čísla, — vysvětlil s naprosto vážnou tváří.
— Se směrovacími čísly je všechno v pořádku, — usmála se Klára. — Ale pro jistotu si číslo zapište.
O tom, že Kláře už celý měsíc volá nějaký „měšťák“, se Božena dozvěděla hned následující den. Na vesnici se pověsti šíří mnohem rychleji, než funguje mobilní signál. A ve třetím týdnu babička vydala neodvolatelný rozkaz:
— V neděli. K obědu. Ať přijede, chci se na něj podívat.
— Babičko, budete si ho prohlížet jako kance na jarmarku.
— Na všechny se dívám stejně. Proto mám dodnes vlastní zuby.