Helena Nováková dokázala jediným pohledem přimět Kláru, aby se cítila provinile. Nemusela zvyšovat hlas ani vyslovit jedinou urážku. Stačilo, když se přes brýle podívala svým chladným, přísným pohledem, a mladé ženě okamžitě přešla chuť cokoli vysvětlovat.
Petr a Klára byli tři roky manželé a po celou dobu bydleli v Helenině prostorném třípokojovém bytě. Na vlastní bydlení zatím neměli dost peněz, a tak jim nezbývalo než se přizpůsobit. Pro Kláru se však život pod jednou střechou s tchyní postupně změnil v každodenní zkoušku. Helena byla přesvědčená, že jako majitelka bytu smí rozhodovat úplně o všem, a vyžadovala naprostou poslušnost.
— Petříčku, — začínala obvykle tichým hlasem, když se usadila u kuchyňského stolu a Klára stála u dřezu, — jsi přece zdravý chlap a máš náročnou práci. Musíš pořádně jíst, abys měl sílu. A čím tě zase krmí? Mraženými karbanátky? Je snad pro tvoji ženu tak těžké zastavit se po práci na trhu a koupit čerstvé maso? Když jsem se starala o domácnost já, vždycky to u nás vonělo pečivem a na sporáku se vařila polévka. Dobrá žena si vždycky najde čas, aby se postarala o svého muže.
Klára se otočila ke dřezu a snažila se potlačit slzy. Nejraději by připomněla, že z kanceláře chodí domů až po šesté a že karbanátky rozhodně nekoupila v obchodě. Minulou neděli je sama připravila z čerstvého mletého masa a uložila do mrazáku, aby po práci stačilo večeři jen usmažit.
Dobře však věděla, že obhajovat se nemá smysl. Jakmile se ozvala, Helena začala těžce vzdychat a vykládat o dnešní mládeži, která si neumí vážit dobra. Nakonec vždycky připomněla, že mladé manžele k sobě nastěhovala jen z laskavosti.
Petr, unavený po celém dni v autoservisu, se zamračil. Chvíli se díval na matku, potom na manželku a vyčerpaně řekl:
— Mami, už toho nech. Ty karbanátky jsou dobré, mně chutnají.
— Jistě, že ti chutnají, — odpověděla Helena s předstíraným smutkem a vstala od stolu. — Vám stačí, když je všechno jen tak nějak snesitelné. Po ničem lepším netoužíte. Ach, Petříčku, představovala jsem si pro tebe úplně jiný rodinný život. Ale dělejte si, co chcete. Jen nezapomínejte, že bydlíte v mém bytě. Mohli byste se alespoň trochu snažit.
Pak odešla do svého pokoje a manžele nechala sedět v nepříjemném tichu.
Petr začal postupně pochybovat, zda si vybral správně, zatímco Klára se uzavírala do sebe. Mluvili spolu stále méně a napětí doma houstlo. Helena vytrvale dělala všechno pro to, aby snachu z bytu vytlačila. Byla přitom upřímně přesvědčená, že koná dobro a zachraňuje milovaného syna před nudným a nešťastným manželstvím.
Jednoho pátečního večera navštívila svou dávnou přítelkyni Marii Dvořákovou. Seděly u čaje, ale obvyklý důvěrný rozhovor se nekonal. Marie působila zdrceně, měla zarudlé oči a tvář plnou zoufalství.
— Maruško, co se stalo? — zeptala se Helena s obavami. — Vůbec tě nepoznávám.
— Ach, Heleno, raději se neptej, — vzlykla Marie a otřela si oči kapesníkem. — Potkalo nás neštěstí s Lucií. Pamatuješ toho dobře zajištěného muže, který ji vodil do drahých restaurací? Tolik jí sliboval, krásně se o ni staral a vykládal, jak nádherný život jí zařídí. Jenže když mu dcera oznámila, že čeká dítě, jako by se v něm něco zlomilo. Prohlásil, že děti nikdy nechtěl, sbalil si věci a zmizel z města. Lucie už několik dní pláče, nejí a vůbec nevypadá jako dřív. Nevím, co si počít. Stydím se před lidmi a zároveň je mi jí strašně líto.
Helena pomalu položila šálek na podšálek.
V hlavě se jí náhle začal rodit odvážný, ale podle jejího názoru velmi rozumný plán.
Lucii znala od dětství. Byla hezká, výrazná a pocházela ze slušné rodiny. Její matka byla dlouholetá přítelkyně, které Helena důvěřovala. To bylo něco úplně jiného než tichá a podle ní nečitelná Klára.
Těhotenství sice plán komplikovalo, ale Helena si okamžitě našla vysvětlení. Těhotenství bylo teprve na začátku a při správně načasovaných událostech nikdo nic nepozná. Navíc měla velký byt a pro novou rodinu se v něm místo najde.
— Poslouchej, Marie, — řekla náhle oživle a naklonila se k přítelkyni, — možná to celé není katastrofa, ale příležitost. Petr s Klárou nejsou vůbec šťastní. Bydlí spolu, ale chovají se jako cizí lidé. Už dávno vidím, že tohle manželství nikam nevede. Tvoje Lucie teď potřebuje slušného a spolehlivého muže a můj syn ženu, která mu dá skutečnou rodinu.
— Heleno, kam tím míříš? — zpozorněla Marie.
— Musíme je sblížit. Zařídíme setkání a necháme okolnosti, aby rozhodly za ně. Mám přece chalupu. Je podzim, osada je skoro prázdná a nikdo tam nebude slídit. Potřebujeme jen dostat Petra tam a Kláru na víkend z bytu. O zbytek se Lucie postará sama.
Marie se na ni nejprve dívala pochybovačně, ale její výraz se pomalu změnil. Plán byl riskantní, zároveň však sliboval vyřešit hned několik problémů.
Už následující sobotu začaly obě ženy svůj záměr uskutečňovat.
Meteorologové předpověděli první silné noční mrazy. Helena se rozhodla varování využít a hned ráno před synem sehrála celé divadlo. Chvíli se chytala za hruď, chvíli vzdychala a neklidně přecházela po kuchyni.