Je mi šedesát čtyři let a už dlouhou dobu žiji sama ve velkém třípokojovém bytě. Děti dávno dospěly, založily vlastní rodiny a odstěhovaly se do různých měst. Můj milovaný manžel zemřel před deseti lety.
Zpočátku jsem se snažila využívat všechny místnosti a udržovat byt stejně útulný jako dřív. Postupně mi však došlo, že pro jednu ženu je tolik prostoru zbytečný luxus. Úklid mě stál stále více sil a náklady na bydlení rok od roku citelně rostly.
K důchodu se nějaké peníze navíc vždycky hodí, a tak jsem se jednoho dne rozhodla pronajímat volný pokoj.
Nějaký čas u mě bydlela velmi příjemná žena jménem Alena. Byla přibližně stejně stará jako já. Brzy jsme si porozuměly, vycházely spolu bez problémů, nepletly se jedna druhé do života a vždy dodržovaly, na čem jsme se dohodly. Jenže před několika měsíci Alena vážně onemocněla. Potřebovala stálou péči a dohled, a proto si ji její děti odvezly k sobě do jiného města.
V bytě se znovu rozhostilo nezvyklé ticho. Rozhodla jsem se tedy podat nový inzerát.
Vhodného nájemníka jsem hledala poměrně dlouho. Vlastně jsem chápala proč. Ne každému se chtělo pronajímat si pokoj u starší osamělé ženy. Studenti se báli neustálých připomínek a kontrol, mladí manželé dávali přednost samostatnému bydlení. A někteří z těch, kteří mi zavolali, působili natolik podezřele, že jsem rozhovor ukončila po několika minutách.
Asi po měsíci zazvonil telefon znovu. Tentokrát volal muž. Představil se jako Karel, řekl, že je mu šedesát jedna let, a vysvětlil, že by si chtěl pokoj pronajmout na delší dobu.
Přiznávám, že jsem měla zpočátku pochybnosti. Ubytovat ve vlastním bytě úplně cizího dospělého muže nebylo rozhodnutí, které by člověk dělal bez přemýšlení. Pak jsem si ale řekla, že ho nemusím hned odmítat. Byt je můj a pravidla určuju já. Ať se nejdřív přijde podívat, poslechne si moje podmínky a potom se uvidí. Pokud mi nebude sympatický, jednoduše ho nevezmu.
Ještě téhož večera zazvonil u dveří. Na Karlovi nebylo na první pohled nic zvláštního. Měl prošedivělé vlasy, čisté a upravené oblečení, klidné vystupování a mluvil tiše. Pokoj si pečlivě prohlédl a spokojeně přikývl.
„Hned na začátku vás upozorňuji, že u mě platí poměrně přísná pravidla,“ řekla jsem a zůstala stát v předsíni. „Žádný hluk, žádné návštěvy a žádné alkoholové večírky. Po jídle musí zůstat kuchyň i nádobí čisté. Jestli vám to nevyhovuje nebo začnete pravidla porušovat, nájem okamžitě ukončíme. O žádném dlouhém dohadování nebude řeč.“
Karel bez protestů souhlasil se vším, několikrát přikývl, zaplatil první měsíc a převzal klíče.
První týdny naše soužití fungovalo téměř dokonale. Skoro jsme se nevídali. Karel byl tichý a nenápadný člověk. Ráno odcházel za svými povinnostmi, vracel se až k večeru, uvařil si čaj a zavřel se ve svém pokoji. Takové uspořádání mi vyhovovalo. Každý si žil po svém a nikoho neobtěžoval.
Časem jsme se však začali trochu bavit. Jednoho volného dne jsme se potkali v kuchyni. Právě jsem vytahovala z trouby domácí jablečný koláč a Karel si přišel nalít vodu. Dali jsme se do řeči a já mu ze zdvořilosti nabídla, aby ochutnal. S radostí přijal. Nakonec jsme si sedli ke stolu a uvařili čaj.
Tehdy jsem poprvé slyšela o jeho složitém životě. Vyšlo najevo, že mnoho let žil se ženou, s níž měl vztah podobný manželství, ale nikdy se nevzali. Vlastní byt neměl. Tvrdil, že všechny vydělané peníze padly na společné výdaje a vybavení domácnosti. A nedávno ho jeho družka zničehonic vyhodila z bytu.
Děti z prvního manželství už dávno žily vlastním životem, bydlely daleko a na otce si téměř nenašly čas. Karel tak najednou neměl kam jít.
Vyprávěl o tom tak smutně, že mi ho bylo líto.
Od té doby jsme občas trávili večery u čaje. Pro mě byl Karel stále jen příjemný soused, kterému osud příliš nepřál. Dalo se s ním mluvit, vzpomínat na minulost a alespoň na chvíli zahnat samotu.
Přibližně měsíc a půl po jeho nastěhování se ale stalo něco, co jsem vůbec neplánovala.
Toho dne na mě náhle dolehla silná tíseň. Vybavovala se mi mladá léta, zesnulý manžel i šťastné časy, které už se nikdy nevrátí. Byla jsem skleslá. Karel přinesl láhev dobrého vína a navrhl, abychom si spolu na chvíli sedli v kuchyni. Povídali jsme si o minulosti, vyprávěli si příběhy ze života a vzpomínali, jaké to bylo, když jsme byli mladí.
Nebudu ze sebe dělat světici ani hledat výmluvy. Oba jsme dospělí lidé. Ten večer jsem jednoduše zatoužila po lidské blízkosti, po pocitu, že vedle mě někdo skutečně je. Všechno se odehrálo nečekaně, téměř samo.
Ráno mi však bylo naprosto jasné, že se tím nic zásadního nemění. Myslela jsem jasně a žádné romantické představy jsem si nedělala. V šedesáti čtyřech letech jsem rozhodně nehledala nového manžela. Navíc jsem dobře viděla, že Karel není muž, s nímž bych chtěla spojit budoucnost. Byl mým nájemníkem a jedna jediná noc neznamenala, že kvůli ní musím převrátit celý svůj život.
Když jsme se ráno potkali v kuchyni, objevil se na jeho tváři podivně sebejistý, téměř významný úsměv. Rozhodla jsem se proto možné nedorozumění okamžitě zastavit.