Na displeji telefonu mého manžela se náhle objevila zpráva: „Včerejší noc byla neuvěřitelná! Tvoje žena přece nic nepoznala, že ne?“ Nevyvolala jsem scénu, nezačala se vyptávat a nepoložila mu jedinou otázku. Jen jsem se klidně usmála a rozhodla se počkat na chvíli, kdy zjistím, co se skutečně děje.
Bylo mi padesát šest, když jsem si poprvé doopravdy položila otázku, zda jsem pro svého muže ještě přitažlivá i po jednatřiceti letech manželství.
Petr se ke mně vždycky choval něžně a pozorně.
Když jsme byli mladší, často mi dával najevo, co ke mně cítí. Přicházel za mnou, když jsem připravovala večeři, bral mě za ruku, zezadu mě objímal nebo mě políbil před spaním.
„Pro mě budeš navždy tou dívkou, která si kdysi získala moje srdce,“ říkával mi.
Jenže během posledních dvou let se můj muž začal měnit. Zpočátku jsem si toho nechtěla všímat.
Namlouvala jsem si, že za všechno může věk. Už dávno jsme nebyli bezstarostní mladí milenci. Každodenní povinnosti, únava, práce i neustálé starosti se dříve či později projeví v každém manželství.
Postupně mi ale došlo, že nejde jen o to, že Petr začal být méně něžný.
Jako by se mi záměrně vyhýbal.
Když jsem si šla lehnout dřív než obvykle a tiše ho požádala:
„Půjdeš dnes se mnou? Chtěla bych jen ležet vedle tebe,“
vždycky si našel nějakou výmluvu.
„Dokoukám film a přijdu.“
Kdykoli jsem se k němu v obýváku posadila na pohovku, po několika minutách vstal a někam odešel.
„Jdu se napít.“
„Musím odpovědět na pracovní e-mail.“
„Zase mě bolí záda. Dnes asi zůstanu spát na gauči.“
Jednou jsem se rozhodla, že se pokusím vrátit do našeho vztahu trochu romantiky.
Koupila jsem si hezkou noční košili, upravila si vlasy a použila Petrův oblíbený parfém, jehož vůně ho kdysi tolik přitahovala.
Když jsem vešla do ložnice, jen po mně krátce pohlédl.
Usmála jsem se na něj.
„Děti už jsou dospělé a žijí vlastním životem. Zítra nemusíme nikam spěchat, je přece volno.“
Petr se však pouze otočil ke zdi.
„Jano, dnes ne… Jsem úplně vyčerpaný.“
Snažila jsem se tvářit, jako by mě jeho slova nezranila.
Když se ke mně obrátil zády, dlouho jsem potom hleděla do tmy a nemohla usnout.
Právě té noci jsem si poprvé přiznala myšlenku, kterou jsem se do té doby bála vůbec vyslovit.
Copak už mě můj muž nepovažuje za žádoucí?
O týden později jsem mu navrhla, abychom někam odjeli sami a strávili noc v hotelu.
„Jen jeden večer. Bez povinností a bez ostatních lidí. Jen ty a já, jako kdysi.“
Petr se pousmál, ale v jeho úsměvu nebylo nic laskavého.
„Vážně? Hotel? V našem věku?“
Ta slova bolela mnohem víc, než si dokázal představit.
V našem věku.
Od té chvíle jsem se před zrcadlem zdržovala stále častěji.
Prohlížela jsem si nové vrásky, všímala si šedivých pramenů a změn, které jsem dříve raději přehlížela.
Rozumem jsem chápala, že stárnutí je přirozenou součástí života. Někde hluboko uvnitř jsem se však začala za svůj vzhled stydět.
Někdy jsem si říkala, že bude lepší přestat se o jeho pozornost úplně snažit.
A právě v té době začalo být Petrovo chování stále podezřelejší.
Telefon téměř nepouštěl z ruky. Bral si ho dokonce i do koupelny. Dřív ho mohl nechat celé hodiny ležet kdekoli, ale teď ho vždy pokládal displejem dolů.
Několikrát odešel při telefonátu na balkon. Když jsem se zeptala, kdo volal, odpověděl pokaždé stejně:
„Práce.“
Brzy se začal vracet domů později.
Jednou dorazil téměř v jedenáct večer. O několik dní později přišel až kolem půlnoci.
„Protáhla se porada,“ vysvětlil.
Jeho vysvětlení jsem přijímala. Nebo jsem se možná ze všech sil snažila přesvědčit sama sebe, že jim věřím.
Až přišlo to úterý.
Petr se šel osprchovat a já se v kuchyni chystala uvařit si čaj. Jeho telefon ležel nedaleko.
Najednou se rozsvítil displej.
Neměla jsem v úmyslu číst cizí zprávy. Pohled mi však samovolně sklouzl k oznámení.
Místo jména odesílatele se zobrazilo jediné písmeno.
„A“.
Pod ním stálo:
„Včerejší noc byla úžasná! Tvoje žena přece nic netuší, že ano?“
Ztuhla jsem.
Na několik vteřin jsem měla pocit, že se nemohu nadechnout.
Včerejší noc…
Včera se Petr vrátil téměř o půlnoci. Tvrdil, že měl pracovní schůzku.
A v tu chvíli jsem si vzpomněla na cizí vůni, která ulpívala na jeho košili.
Z koupelny se ozval zvuk otevíraných dveří.
Okamžitě jsem od telefonu odstoupila.
Petr vešel do kuchyně a pozorně se na mě zadíval.
„Co je s tebou?“
Dodnes nechápu, jak se mi podařilo usmát.
„Nic, miláčku. Všechno je v pořádku.“
Vzal si telefon a přečetl si zprávu. Postřehla jsem, jak se mu na okamžik změnil výraz.
Rychle něco napsal a potom celou konverzaci smazal.
V té chvíli jsem se definitivně rozhodla.
Nebudu se vyptávat.
Zjistím sama, co se děje.
O dva dny později si Petr vyndal ze skříně svou drahou košili. Navoněl se kolínskou, kterou už dlouho nepoužíval, a několik minut si pečlivě upravoval vlasy před zrcadlem.
Mlčky jsem ho pozorovala ode dveří.
„Kam se chystáš tak vyparáděný?“
Ani se ke mně neotočil.
„Mám schůzku s klientem.“
„Vrátíš se pozdě?“
„Nejspíš.“
Než odešel, políbil mě na čelo.