Tereza si rychlým pohybem upravila béžové šaty a pozorně přejela pohledem prostorný banketní sál restaurace.
Svatba Kláry slibovala velkolepou podívanou. Její bývalá švagrová vždy milovala oslavy ve velkém stylu a ženich byl zjevně člověk, který na působivých zážitcích nehodlal šetřit.
Všude stály kytice sněhobílých růží, v křišťálových svícnech plály svíčky a na malém pódiu hrála kapela. Všechno působilo dokonale — přesně tak, jak má vypadat krásná svatba.
„Terezko!“ Klára k ní přispěchala zahalená do mohutného oblaku závoje. „Konečně jsi dorazila! Už jsem se bála, že si to na poslední chvíli rozmyslíš.“
„Proč bych si to měla rozmyslet?“ Tereza nevěstu opatrně objala, aby jí nepomačkala svatební šaty. „Jen jsem uvízla v koloně. Vždyť víš, že se v tuhle dobu skoro nedá dostat do centra.“
„Poslouchej,“ Klára ztišila hlas, přestože kolem duněla hudba a hosté se hlasitě bavili. „Za chvíli přijde Martin. Nemohla jsem ho nepozvat, je to přece můj vlastní bratr. Nebude ti to vadit?“
Tereza jen klidně pokrčila rameny.
Od jejich rozvodu uplynuly tři roky. To už byla dost dlouhá doba na to, aby ji přestalo bolet dokonce i pouhé vyslovení jeho jména.
Navíc byla Kláře upřímně vděčná, že se nikdy nepokusila vybrat si mezi bratrem a bývalou švagrovou. Jejich přátelství se ukázalo být pevnější než rodinný konflikt a přežilo i rozvod.
„Neboj. Jsme oba dospělí.“
„Ty jsi prostě nejlepší,“ vydechla Klára s viditelnou úlevou a hned se vydala přivítat další hosty.
Tereza si vzala sklenku sektu z tácu kolem procházejícího číšníka a rozhlédla se po sále. Mnohé z přítomných znala ještě z doby manželství: Martinovy příbuzné, staré známé i společné přátele.
Někteří na ni z dálky rozpačitě kývli, jiní předstírali, že si jí vůbec nevšimli. Po rozvodu se lidé často neumějí rozhodnout, jak se k bývalým manželům vlastně chovat.
Tereza se posadila ke vzdálenému stolu vedle Klářiných kolegyň z banky. Mladé ženy si ji prohlížely jako vážnou dospělou dámu z jakéhosi dávného, téměř legendárního období nevěstina života.
„Vy jste byla opravdu vdaná za Martina Nováka?“ zeptala se potichu rusovlasá dívka jménem Lucie.
„Ano, byla,“ odpověděla Tereza s úsměvem. „Ale stalo se to tak dávno, že mi to dnes připadá skoro neskutečné.“
„On vypadá tak důležitě a elegantně,“ zasnila se druhá dívka. „A to auto! S radostí bych se v něčem takovém projela.“
Tereza mlčky přikývla a napila se.
Podobné obdivné poznámky o bývalém manželovi slýchala od rozchodu často.
Ostatní ženy viděly pohledného muže s drahým vozem, značkovým oblečením a vysokým platem ve velké technologické firmě.
Za tou naleštěnou fasádou však neviděly věčnou nespokojenost, nekonečné výčitky ani potřebu kontrolovat každý krok vlastní manželky.
„Podívejte, už je tady,“ zašeptala Lucie obdivně.
Tereza se otočila ke vchodu.
Martin vstoupil do sálu v doprovodu mladé blondýnky v nápadných sytě růžových šatech.
Vypadal skutečně dobře. Drahý oblek mu dokonale padl, vlasy měl pečlivě upravené a úsměv stále stejně okouzlující jako před lety.
Blondýnka se ho držela pod paží a zvědavě si prohlížela okolí, jako by se poprvé ocitla mezi úplně cizími lidmi.
„To je Veronika,“ vysvětlila Lucie. „Pracuje jako prodavačka v obchodním centru. Martin ji už asi půl roku bere s sebou na všechny společenské akce.“
Tereza sledovala, jak bývalý manžel objal sestru, potřásl rukou ženichovi a začal přijímat pozdravy od příbuzných.
Zjevně si užíval pozornosti a připadal si jako hlavní hrdina celého večera. Některé lidské návyky se očividně nemění.
Když jeho pohled konečně spočinul na Tereze, klidně pozvedla sklenku na pozdrav.
Martin na okamžik ztuhl, cosi řekl své společnici a s okázale odvrácenou tváří zamířil k baru.
„Asi se cítil trapně,“ usoudila soucitně jedna z dívek.
„Vůbec ne,“ odpověděla Tereza naprosto upřímně.
A byla to pravda.
Před třemi lety by jí náhodné setkání s Martinem nejspíš způsobilo bolest. Teď v ní vyvolávalo jen chladnou zvědavost. Připadala si, jako by z povzdálí sledovala život člověka, kterého kdysi dobře znala, ale dnes už ho téměř zapomněla.
Moderátor svatby byl skutečný profesionál. Dokázal hosty bavit bez trapných vulgarit, vtipkoval pohotově a přitom nepřekračoval hranice.
Tereza se s chutí zapojovala do soutěží, tančila s Klářiným dědečkem a smála se spolu s ostatními.
Po nějaké době téměř zapomněla, že se ve stejném sále nachází její bývalý manžel.
„Jak se ti daří, Terezo?“ Známý hlas ji přiměl prudce se otočit.
U stolu stál Martin se sklenkou v ruce. V očích měl cosi nepříjemného a znepokojivého.
„Dobře,“ odpověděla co nejneutrálněji. „A co ty?“
„Skvěle. Ve firmě se všechno rozjíždí, nedávno jsme spustili nový projekt.“ Bez pozvání se posadil na volnou židli. „Mimochodem, prodal jsem náš starý byt.“
„Koupil jsem si třípokojový byt v novostavbě. Panoramatická okna, moderní dispozice, designový interiér. S tou naší malou starou garsonkou se to vůbec nedá srovnávat.“
Tereza mlčky přikývla. Jejich někdejší byt byl opravdu malý, ale útulný.