Lucie stála u sporáku, když Petr vešel do kuchyně s výrazem člověka, kterému právě slavnostně předali klíče od celého města. Ramena měl vypnutá, bradu hrdě zvednutou a palce zastrčené za pásek džínů.
Hned pochopila, že se chystá nějaké velké prohlášení. Petr měl zvláštní způsob, jak oznamovat novinky. Dobrou zprávu podával jako královský výnos, špatnou tím spíš.
„Maminka vzkazuje, že odteď si budeš všechny svoje účty platit sama,“ oznámil a opřel se o futra. Ruce si založil na hrudi.
Lucie obrátila lívance. Olej podrážděně zasyčel. Natáhla se po obracečce, ačkoli ležela přímo před ní.
To zbytečné gesto jí poskytlo několik vteřin navíc. Právě tolik času potřebovala, aby spolkla otázku: „To myslíš vážně?“ a nahradila ji něčím, co se hodilo ke klidnému rozhovoru.
„Které účty přesně?“ zeptala se vyrovnaně.
„Tvoje vlastní. Telefon, internet, kreditka, kosmetička, fitness. Maminka říká, že jsi dospělá žena a vyděláváš dost, takže si to máš hradit sama. Přestaň konečně viset na mém krku.“
Lucie vypnula plotýnku a odsunula pánev. Položila obracečku, pečlivě si osušila ruce utěrkou a nezapomněla si otřít i prostor mezi prsty, jak ji kdysi učila maminka. Teprve potom se obrátila k manželovi.
„Petře, ujasněme si to. Tvoje matka mi volala z druhého konce republiky a nařídila, abych si hradila vlastní výdaje. A ty jsi sem přišel, abys mi její rozkaz předal?“
„Ano. A má pravdu. Vyděláváš dost, ale chováš se jako vydržovaná žena!“
Slovo „vydržovaná“ prásklo ve vzduchu jako prasklá gumička od spodního prádla. Lucie se neubránila úsměvu. Pracovala jako hlavní ekonomka ve stavební firmě.
Její plat byl sice o něco nižší než Petrův, ale bez jejích peněz by rodina nikdy nezvládla splácet hypotéku na třípokojový byt v novostavbě.
Věděli to všichni, včetně samotného Petra. Jen měl obdivuhodnou schopnost zapomínat na nepohodlné skutečnosti — zvlášť po dalším telefonátu s matkou.
„Hypotéku platíme napůl,“ připomněla mu Lucie klidně. „Stejně tak služby. Většinu potravin kupuju já. Oblečení pro děti taky. Na poslední dovolenou jsme jeli z mých peněz za dovolenou. Jaké další výdaje mi chceš ještě přenechat?“
Petr se zamračil. Nesnášel, když jeho žena začala mluvit v číslech. Přesné výpočty na něj působily asi jako česnek na upíra.
Mnohem pohodlnější byly neurčité věty: „Moc utrácíš“, „Do rozpočtu se nevejdeme“, „Musíme šetřit.“ Lucie si už dávno všimla, že každý rozhovor o rodinných financích Petr nakonec obrátil proti ní.
Když peníze nestačily, mohla za to ona, protože dětem koupila boty bez slevy. Když se rozpočet podařilo vyrovnat, byla to naopak Petrova zásluha — vždyť se hrdinsky vzdal nových kol na kolo.
„Maminka si myslí, že jsi rozhazovačná,“ vypravil ze sebe nakonec, když zřejmě vyčerpal všechny ostatní argumenty. „A já s ní naprosto souhlasím.“
„Tvoje maminka,“ řekla Lucie a sundala si zástěru, „žije kdoví kde a náš rodinný rozpočet vidí dvakrát do roka, když k nám přijede na návštěvu.“
„Nemá ponětí, kolik vydělávám, kolik utrácím ani kam naše peníze mizí. A ty,“ Lucie zástěru úhledně pověsila na háček, „to nejspíš také nevíš. Kdybys to věděl, nestál bys přede mnou s tak směšnými prohlášeními.“
Petrovi zrudl obličej. Kvůli světlé pleti se mu to stávalo často. Kdysi Lucii jeho ruměnec připadal roztomilý, teď ji jen rozčiloval. Petr se nečervenal rozpaky. Zrudl vzteky, protože si jeho žena dovolila odporovat.
„Stručně řečeno,“ pronesl ostře, „od tohoto měsíce si všechny svoje osobní výdaje hradíš sama. Maminka řekla, že konečně musím být chlap a ukázat charakter. Tak ho teď ukazuju.“
„Charakter,“ zopakovala Lucie zamyšleně. „Víš, charakter znamená, že člověk rozhoduje sám za sebe. Ne že doma odříkává příkazy vlastní matky. Cítíš ten rozdíl?“
Petr pokrčil rameny a odešel z kuchyně. V předsíni s rachotem zacloumalo věšákem, když z něj strhl bundu. Ke snídani se ani nedotkl a zmizel za dveřmi. Lucie ještě chvíli stála u sporáku a dívala se na nedotčené lívance.
Pak si sedla ke stolu, nalila si mátový čaj a začala jíst. Pomalu, jeden lívanec za druhým, jako by se snažila vychutnat každý kousek.
Přemýšlela, jak se jejich vztah mohl dostat až sem. Před deseti lety byl Petr laskavý kluk s kytarou, který snil o vlastní dílně na opravu jízdních kol.
Dílnu nikdy neotevřel. Nejdřív nastoupil jako manažer do autoservisu, později přešel do obchodního oddělení a tam už zůstal. Nedalo se říct, že by dopadl špatně. Měl stabilní plat a práci, na kterou si zvykl. Jen ten původní oheň v jeho očích už dávno vyhasl.
Objevoval se pouze tehdy, když se s Lucií hádal o peníze nebo opakoval další z matčiných životních mouder. Poslední dva roky se to dělo čím dál častěji.
Když Marie odešla do důchodu, začala se nudit. Zvykla si synovi volat třikrát denně, radit mu a ukazovat mu údajně správnou cestu. Petr nasával každé její slovo.
Lucie dojedla, umyla nádobí a sedla si k notebooku. Otevřela tabulku, v níž byly příjmy a výdaje rozdělené podle měsíců i kategorií. Všechno doplňovaly grafy a celková bilance.