Třiadvacet jmen. Psala jsem je propiskou na papírový ubrousek a po čtyřech dělala čárky, přesně jako kdysi ve škole, když nám učitelka diktovala příklady. Z vedlejšího stolu se ozýval hlasitý smích, skleničky cinkaly a hudba duněla celým sálem. Já ale dál počítala a čekala. Teď to přijde. Za chvíli vysloví i moje jméno.
Julie stála uprostřed sálu s mikrofonem v ruce. Měla na sobě šaty v odstínu teplého mléka a hlas se jí chvěl přesně tolik, aby její řeč působila dojemně. Děkovala hostům pomalu, pečlivě a s dlouhými pauzami. Bylo zřejmé, že si všechno připravila předem a bála se, aby na někoho nezapomněla.
„Mami, tati, dali jste mi úplně všechno,“ řekla a Lenka v první řadě si už otírala oči ubrouskem.
Potom začala vyjmenovávat hosty. Tetě Boženě poděkovala za to, že našla restauraci a vyjednala slevu. Strýci Františkovi za fotografa. Sousedce Aleně za svatební koláč, který pekla dvě noci. Babičce Marii za závoj, jenž čtyřicet let ležel v truhle a voněl levandulí. Kamarádce Veronice za rozlučku se svobodou. Dokonce i realitnímu makléři, muži v šedém saku u šestého stolu, věnovala veřejné poděkování. Našel novomanželům hezký dvoupokojový byt a smlouval až do poslední chvíle.
Třiadvacet jmen. Čárky jsem přepočítala dvakrát, protože jsem si nejdřív myslela, že jsem se spletla.
Moje jméno mezi nimi nebylo.
Jmenuji se Viktorie Pavlová. Je mi dvaapadesát let a už sedmadvacet let pracuji jako operátorka na čerpací stanici. Hlídám tlak v potrubí, kontroluji údaje a starám se o to, aby každé ráno tekla v celém sídlišti z kohoutků voda. Mám směny čtyřiadvacet hodin práce a tři dny volna.
V noci stanici vždycky obejdu. Vezmu si baterku a zápisník, projdu kolem čerpadel, jejichž hučení rozvibruje podlahu. Když vyjdu kolem třetí hodiny ven, někdy za plotem v zarostlé trávě zaslechnu ježka. Jinak je všude ticho.
Plat mám obyčejný. Na běžný život stačí, na přepych ne.
Před osmi lety, když Julie nastoupila na vysokou školu v Olomouci, zavolala jsem sestře sama. Lenka mě o nic neprosila. Nabídla jsem pomoc, protože jsem věděla, jak těžce vycházejí. Jejich dům na okraji města stále nebyl dokončený a stavba se táhla už desátým rokem. Dva synové chodili do školy a výplata byla rozdělená do poslední koruny ještě dřív, než dorazila na účet.
Já jsem si pomoc dovolit mohla. Děti jsem neměla. Manžel odešel, když mi bylo třiačtyřicet. Jednoho večera si sbalil tašku, položil klíče na kuchyňský stůl a zmizel z mého života. Od té doby jsem žila sama. Byt byl můj, dluhy žádné a zdraví mi zatím sloužilo.
Řekla jsem si jednoduše: ať má ta holka šanci. Ať může studovat.
Peníze jsem často posílala přímo ze směny. Otevřela jsem aplikaci pod rachotem čerpadel a odeslala tolik, kolik jsem zrovna mohla. Zaplatila jsem jí kurz angličtiny, doučování chemie před přijímačkami, nejdřív kolej a později nájem malého bytu, když ubytování nevyšlo.
Na notebook jsem spořila půl roku. Odkládala jsem si odměny a koupila ho v srpnu, týden před začátkem semestru. Potom přišla zimní bunda, protože mi Julie napsala, že ráno mrzne na zastávce. Platila jsem jí jízdenky domů o prázdninách i návštěvu zubaře, když ji začal bolet zub moudrosti. Některé věci se prostě odkládat nedají.
Nikdy jsem si nevedla přesný přehled o částkách. V kuchyňské zásuvce však ležel kostkovaný sešit, do něhož jsem zapisovala nikoli peníze, ale události.
„Julie zvládla první zkouškové bez jediné trojky.“
„Julie dostala nabídku na stáž.“
„Julie poprvé sama vařila guláš. Prý ho přesolila.“
Byl to trochu hloupý sešit a nikomu jsem o něm neříkala. Jen mě bavilo občas otočit několik stránek a sledovat, jak z drobných zápisů pomalu vyrůstá něčí život.
Když přinesli teplé jídlo a hosté se rozptýlili — někteří si šli zakouřit, jiní tancovat a další telefonovali chůvám — přistoupila jsem ke stolu novomanželů.
Julie tam stála vedle Adama a přijímala gratulace od jakéhosi páru. Jakmile mě uviděla, rozzářila se.
„Teto Viki! Tak co říkáte? Chutná vám?“
Dívala jsem se na ni. Byla vysoká a krásná, vlasy měla vyčesané do složitého účesu a na krku tenký řetízek. Přívěsek ve tvaru písmene J byl z bílého zlata. Objednala jsem ho v klenotnictví na hlavní třídě, když Julie dokončila školu. Čekala jsem na něj tři týdny a zlatník termín dvakrát posunul.
„Ano, chutná,“ odpověděla jsem. „Julie, chtěla jsem se zeptat. Ve své řeči jsi poděkovala tolika lidem, ale moje jméno nezaznělo. Proč?“
Zamrkala. Na okamžik se jí v očích objevil zmatek, možná i podráždění. Jako by si pomyslela: zrovna teď to musí řešit?
„Teto Viki, vy jste se urazila?“ usmála se. „Já jsem jen nechtěla všechny unavovat nekonečným seznamem. Vždyť víte, co k vám cítím.“
„Vyjmenovala jsi třiadvacet lidí. Dokonce i makléře.“
Adam taktně ustoupil k DJovi. Najednou s ním potřeboval nutně něco probrat ohledně hudby.
Julie si povzdechla a promluvila tiše, téměř laskavě. Tím tónem, jakým se vysvětluje něco naprosto samozřejmého člověku, který to stále nechápe.