„Deset centimetrů je přece víc než dost! Nevymyslel jsem si to sám, výzkumy to už dávno prokázaly,“ prohlásil Václav s naprosto vážnou tváří, zatímco si zapínal džíny. Sofie se ze všech sil snažila nezačít smát. Bylo jí šestačtyřicet a za svůj život už vyslechla dost mužských přiznání na to, aby z podobných odhalení neomdlévala.
„Jaké výzkumy, Václave? Stojíš uprostřed mé koupelny s napůl rozepnutými kalhotami a vážně se mě snažíš přesvědčit, že bych měla být šťastná?“
„Většina žen si na to přece vůbec nestěžuje!“
„Tak si nejspíš hledej ženy z té většiny. Já do ní očividně nepatřím.“
Sofie pořád nedokázala pochopit, v jakém okamžiku se obyčejné setkání dvou dospělých lidí změnilo v absurdní přednášku o mužských kvalitách. Přitom večer začal úplně klidně. Po čtyřicítce už dávno nečekala na prince na bílém koni, ale pořád doufala, že potká normálního muže, se kterým si vypije čaj, popovídá si o životě a nebude muset náhle čelit nějaké další bizarnosti.
Moderní seznamování jí čím dál víc připomínalo zkoušku odolnosti. Někdy měla pocit, že část mužů upřímně věří následujícímu: pokud žena souhlasila s několika schůzkami, poseděla s nimi v kavárně a prošla se večer po městě, další vývoj už je automaticky povinný. Bez rozhovorů, bez pochybností, bez rozpaků a hlavně bez práva změnit názor.
S Václavem se seznámila přes internet. Bylo mu čtyřiačtyřicet, byl rozvedený, pracoval v autoservisu a zpočátku působil docela sympaticky. Nezahlcoval ji pochybnými komplimenty, neztrácel se na několik dní beze slova a, což Sofii potěšilo nejvíc, neposlal jí pár hodin po seznámení žádnou intimní fotografii. Už za to mu v duchu mohla udělit medaili za základní slušnost.
Několik týdnů si psali a potom se rozhodli sejít. Následovalo ještě pár schůzek. Procházky, hovory o filmech, dětech, práci, minulých vztazích, půjčkách i zdraví — zkrátka běžná témata lidí, kteří už dávno překonali období naivní romantiky a při výběru partnera přemýšlejí spíš o tom, jestli spolu dokážou normálně žít.
První setkání proběhla překvapivě poklidně. Václav byl pozorný, každé ráno jí napsal, vyprávěl vtipné příhody z dílny a občas zmínil bývalou manželku. Nedělal to však s hořkostí, nikoho neobviňoval a nevyprávěl dlouhé příběhy o tom, jak mu zničila život. Sofie si dokonce dovolila opatrně doufat. Možná tentokrát narazila na muže, který v sobě neskrývá celou sbírku nepříjemných překvapení.
Životní zkušenost jí však vytrvale našeptávala opak. Po čtyřicítce člověk většinou nezůstává dlouho sám úplně bez důvodu. Za samotou obvykle něco vězí. Jen někdy chvíli trvá, než to člověk odhalí.
Na páté schůzce se dlouho procházeli podél řeky. Večer byl teplý, povídání plynulo bez námahy a Václav několikrát opatrně zkusil vzít Sofii za ruku. Neodtáhla se. Všechno působilo přirozeně, klidně a vlastně docela příjemně.
Když ji doprovodil ke vchodu, rozpačitě si odkašlal.
„Poslyš… mohl bych na chvíli nahoru? Nutně potřebuji na toaletu.“
Odmítnout dospělého člověka v takové situaci připadalo Sofii hloupé. Opravdu se dlouho procházeli, nejbližší podniky už zavíraly, a tak ho bez většího přemýšlení pustila dovnitř. Ukázala mu koupelnu a sama šla do kuchyně postavit vodu na čaj. Navzdory všem předchozím zklamáním si pořád uchovávala zvyk chovat se k hostům slušně.
„Dáš si čaj?“ zavolala z kuchyně.
„Dám!“ ozvalo se za zavřenými dveřmi.
Prvních pár minut si Sofie ničeho zvláštního nevšimla. Po deseti minutách ji to začalo udivovat. Po patnácti už zpozorněla. A kolem dvacáté minuty její neklid definitivně převážil nad vychováním.
Voda v konvici dávno převařila, vychladla, a Sofie ji mezitím pustila znovu. Z koupelny se stále ozývalo šustění, těžké oddychování a podivné šramocení. Znělo to, jako by tam nebyl dospělý muž, ale malé zvíře, které se zamotalo do ručníků a zoufale se snažilo dostat ven.
Sofie se zamračila. Okamžitě ji napadlo, jestli se mu něco nestalo. Srdce, tlak — už jim přece nebylo dvacet.
Přešla ke dveřím a opatrně zaklepala.
„Václave, jsi v pořádku?“
„Samozřejmě! Všechno je v pořádku!“ odpověděl podezřele vesele. „Hned vyjdu.“
Jenže uplynulo ještě několik minut. Sofie teď stála na chodbě se založenýma rukama a pozorovala proužek světla pod dveřmi. Šramot nepřestával. Potom cosi tupě dopadlo na podlahu, jako když spadne plastová lahvička.
„Václave?“
„Vteřinku! Už je to!“
Konečně cvakl zámek. Dveře se pomalu otevřely a na prahu se objevil Václav — celý rudý, rozcuchaný a s výrazem člověka, který právě dokončil nesmírně důležitou přípravu. Košili měl rozepnutou téměř do půli hrudi a v ruce držel její fén.
Sofie mlčky pohlédla na fén.
„Co jsi tam dělal?“
Václav zaváhal.
„No… trochu jsem se upravil.“
„Po čem přesně?“
Odkašlal si, odvrátil zrak a s naprostou vážností pronesl:
„Chápeš, muž by měl před ženou vystoupit v důstojném stavu.“
Na několik vteřin zavládlo v bytě úplné ticho. Z kuchyně se ozvalo jen slabé cvaknutí chladnoucí konvice.
Sofie zamrkala.
„Ty ses dvacet minut upravoval pomocí mého fénu?“