„Petře, kam je mám dát? Jsi můj bratr, nebo ne?“ Ivanin hlas se nesl bytem tak hlasitě, že Karolína slyšela každé slovo, i když stála v kuchyni.
Bylo osm hodin ráno a sobota teprve začínala.
Za okny drobně pršelo, kávovar tiše vrčel a na pánvi se dopékaly lívance. Karolína toužila jen po jediném: v klidu se nasnídat s manželem a potom alespoň část dne strávit bez práce, telefonátů a cizích starostí.
Poslední tři týdny téměř nevstávala od notebooku.
A konečně měla volno.
Petr stál u okna s telefonem u ucha. Podle výrazu v jeho tváři bylo jasné, jakou odpověď se chystá své sestře dát.
„Dobře, Ivano. Přiveď je.“
Karolína pomalu položila obracečku na stůl.
Petr hovor ukončil.
„Jen nezačínej,“ požádal ji předem.
„Ještě jsem nic neřekla.“
„Vidím ti to na obličeji.“
„A na jak dlouho?“
„Tak dvě hodiny.“
Karolína se pousmála bez špetky veselí.
„Stejně jako minulou sobotu?“
„Kájo…“
„Nebo jako předminule, kdy se z těch ‚dvou hodin‘ stalo osm?“
Petr si povzdechl.
„Ivana to sama nemá jednoduché. Po rozvodu je všechno na ní.“
„To chápu.“
„Tak je všechno v pořádku.“
„Ne, Petře. Ty to nechápeš. Já chápu, že to má těžké. Ale proč pokaždé, když má potíže ona, dopadnou ty potíže i na mě?“
Petr se zamračil.
„Vždyť jsou to děti.“
„Já vím, že jsou to děti.“
„A moji synovci.“
„To také vím.“
„Tak v čem je problém?“
Karolína se na něj podívala, ale neodpověděla.
Právě tahle věta — „V čem je problém?“ — ji rozčilovala ze všeho nejvíc.
Protože Petr problémy skutečně téměř neviděl.
Když přijeli sedmiletý Matěj a pětiletý Ondřej, byl jejich strýc prvních dvacet minut tím nejlepším strýčkem na světě. Hrál si s nimi, vozil je na zádech a pouštěl jim pohádky.
Potom ale vždycky potřeboval „jen na pět minut“ zkontrolovat e-mail, dokončit pracovní zprávu nebo si na chvíli lehnout.
A nějakým záhadným způsobem se Karolína o hodinu později pokaždé ocitla v kuchyni mezi špinavým nádobím, rozlitým džusem a dvěma hádajícími se chlapci.
Zazvonil zvonek. Od ranního telefonátu uplynulo sotva čtyřicet minut.
Ivana stála na prahu ve světlém kabátu, s dokonale upravenými vlasy a přesnou oční linkou. Vypadala, jako by se nechystala řešit žádné naléhavé povinnosti, ale na příjemné odpoledne ve městě.
„Vy jste moje záchrana!“
Strčila Karolíně do rukou batoh.
„Je v něm svačina, náhradní trička a vlhčené ubrousky. Ondřej možná bude chtít spát. Matěj ví, kde se zapínají pohádky.“
„Ivano, kdy se vrátíš?“
„Před obědem určitě!“
„A před kterým obědem přesně?“
Ivana už mačkala tlačítko výtahu.
„Zavolám!“
Dveře výtahu se zavřely.
Karolína se podívala na Petra.
„Před obědem.“
„No vidíš.“
„Zatím nevidím vůbec nic.“
V poledne Ivana stále nikde nebyla.
Ve jednu hodinu telefon nezvedla.
Ve dvě přišla zpráva:
„Trochu se zdržím. Vždyť jste doma.“
Karolína několik vteřin hleděla na poslední větu.
Vždyť jste doma.
Jako by být doma automaticky znamenalo, že člověk odevzdal svůj čas všem ostatním.
Kolem třetí se Matějovi podařilo převrhnout květináč s obrovskou dracénou, Ondřej se rozplakal kvůli rozbitému autíčku a Petr zmizel v ložnici s tím, že ho rozbolela hlava.
„Petře!“
„Co je?“
„Pojď sem.“
„Hned.“
„Ne ‚hned‘. Teď.“
Vyšel až po deseti minutách.
„Proč se tak rozčiluješ?“
Karolína stála uprostřed obývacího pokoje s koštětem v ruce.
Na podlaze byla hlína.
Na pohovce drobky.
Ondřej usedavě plakal.
Matěj tvrdil, že květina „spadla sama“.
„Rozčiluju se proto, že tvoje sestra požádala o pomoc tebe.“
„Jsme přece rodina.“
„To je velmi pohodlné slovo — rodina. Hlavně když uklízím pořád já.“
Petr mlčel.
Ivana přijela až po desáté večer.
Vstoupila s dobrou náladou a s vůní drahého parfému.
„Já jsem opravdu hrozná matka! Promiňte mi!“
„Kde jsi byla?“ zeptala se Karolína.
„Měla jsem něco zařídit.“
„Co přesně?“
Ivana zaváhala sotva na okamžik.
„Různé věci.“
Petr rychle zasáhl:
„Hlavně že je všechno v pořádku. Vezmi kluky, jsou už unavení.“
Karolína se podívala na manžela.
Přesně takhle to probíhalo pokaždé.
Žádné nepříjemné otázky.
Žádné hranice.
Žádné následky.
Ivana za pár minut odešla a Karolína ještě téměř hodinu sbírala hračky, čistila skvrnu z koberce a vytahovala hlínu, která se dostala pod skříňku.
„Nech to,“ zamumlal ospale Petr. „Zítra to uklidíme.“
Karolína se narovnala.
„Kdo my?“
Petr neodpověděl.
Další podobná situace přišla ve středu.
Karolína pracovala jako grafická designérka. Měla důležitou zakázku pro síť soukromých klinik a právě ten den měla klientovi představit konečnou podobu projektu.
V 8:15 jí zavolala Ivana.
Ne Petrovi.
Rovnou Karolíně.
„Kájo, zachraň mě. Nutně musím k zubaři.“
„Dnes nemůžu.“
„Proč?“
„Pracuju.“
„Ale vždyť jsi doma.“
Karolína zavřela oči.
Zase.
„Ivano, doma také pracuju.“
„Kluci budou tiše sedět. Zdržím se jen pár hodin.“
„Ne.“
Na druhém konci nastalo ticho.
„Petr říkal, že to nebude problém.“
Karolína se pomalu otočila k manželovi.
Stál v předsíni a předstíral, že hledá klíče.
„Petr to říkal?“
Manžel se na ni provinile podíval.
„Psala mi už včera…“
„A ty jsi souhlasil?“
„Myslel jsem, že to zvládneš.“