Pavel Novák už nedokázal u hrobu své ženy vydržet až do konce. Stál u čerstvě navršené hlíny, svíral v ruce těžký černý deštník a díval se před sebe, aniž by skutečně něco viděl. Obloha byla jasná, po dešti ani stopy. Přesto potřeboval něco držet. Jinak by si musel připustit, jak bezmocně mu ruce visí podél těla.
Kolem hrobu se shromáždili příbuzní Lenky: její sestra Jana, Janin manžel Petr, několik tet, bratranci, známí i lidé, které Pavel vídal jen na svatbách a pohřbech. Všichni říkali přesně to, co se v takové chvíli říká. Slova byla uhlazená a správná, ale v jejich hlasech cítil něco nepřirozeného, nacvičeného. Jako by si každý svou bolest předem připravil.
„Drž se, Pavle,“ řekla Jana a lehce se dotkla jeho ramene.
Hlas se jí třásl, jako kdyby plakala, oči však měla úplně suché. Z nějakého důvodu ho to zasáhlo víc než všechny kondolence.
„Lenka byla tak hodný člověk… Bůh si bere ty nejlepší. Teď se na nás dívá shora…“
Pavel jen mlčky přikývl. Polovině slov vůbec nerozuměl. Celý obřad mu připadal jako omyl, cizí sen, ve kterém se ocitl bez vlastního přičinění.
Ještě před týdnem se Lenka chystala odjet do města, kde žil její dědeček Václav. Zemřel náhle na selhání srdce ve dvaaosmdesáti letech. Ze všech vnoučat ho opravdu milovala jen ona. Přijížděla za ním i bez pozvání, pravidelně mu volala a vozila mu léky. Ostatní si na starého muže vzpomněli nanejvýš o svátcích, a ani tehdy ne s velkým nadšením.
Toho rána stála Lenka před zrcadlem, upravovala si černou halenku a zadržovala slzy.
„Pojedu sama,“ oznámila manželovi, než vyšla z domu.
Pavel si ten okamžik pamatoval do posledního detailu: její zarudlá víčka, neklidný pohyb ruky, vůni parfému i krátký polibek na tvář.
„Víš, co pro mě dědeček znamenal. Musím se s ním rozloučit.“
„Neměli bychom jet spolu?“ navrhl. „Nejsi ve své kůži a cesta je dlouhá…“
„Ne. Zítra máš prezentaci. Nemůžeš všechno odvolat. Zvládnu to. Dědeček vždycky říkal, že jsem z nás všech nejsilnější.“
Byla to poslední slova, která od ní slyšel.
K nehodě došlo v pondělí pozdě večer, když se vracela domů. Podle oficiální verze nezvládla řízení na mokré silnici. Auto sjelo do příkopu, několikrát se převrátilo a začalo hořet. Když na místo dorazili záchranáři, už jí nebylo pomoci.
V úterý krátce po půl sedmé ráno zazvonil Pavlovi telefon. Policista na druhém konci mluvil unaveně, téměř bez výrazu. Pavel však okamžitě pochopil, že dobré zprávy se takovým hlasem nesdělují.
„Pane Nováku, musíte se neprodleně dostavit do města. Vaše manželka měla vážnou dopravní nehodu.“
„Je naživu?“ zeptal se, přestože už odpověď znal.
„Bohužel ne. Přijměte naši upřímnou soustrast.“
Všechno, co následovalo, se slilo do lepkavé noční můry. Cesta za rozbřesku, šedá márnice, ostrý pach dezinfekce a bílé stěny, ze kterých se mu zvedal žaludek. Identifikace byla skutečným mučením. Obličej zemřelé byl strašlivě znetvořený. Oheň a kov na něm zanechaly svou práci a téměř se na něj nedalo dívat.
Jana vedle něj vzlykala, zatímco Petr jí cosi šeptal a hladil ji po ruce.
„Pavle, nemusíš…“ prosila Jana. „Nedívej se. Pamatuj si Lenku takovou, jaká byla. Netrap se ještě víc.“
Jenže odmítnout nemohl.
Pavel vešel dovnitř, zatnul zuby a pohlédl na tělo přikryté prostěradlem. Téměř nic mu nepřipadalo známé. Jen postava, vlasy… a prsten. Její snubní prsten. V kabelce nalezené v kufru byly doklady Lenky. Všechno do sebe zapadalo v jediný děsivý obraz.
„Ano… je to ona,“ vypravil ze sebe sotva slyšitelně.
Potom převzali organizaci pohřbu příbuzní jeho ženy. Trvali na uzavřené rakvi, sami zařídili převoz, místo na hřbitově i smuteční hostinu.
„Tak to bude lepší,“ přesvědčoval ho Petr. „Po takové nehodě není důvod, aby lidé viděli něco, co vidět nemusí. A aspoň se vyhneme zbytečným řečem.“
Pavlovi to bylo jedno. V té době nežil. Jen se pohyboval ze setrvačnosti a dělal to, co od něj ostatní očekávali.
Teď, o několik dní později, stál u hrobu v suchém, nečekaně teplém podzimním dni a cítil pouze prázdnotu. Byla tak hluboká, že i bolest jako by ustoupila. Lidé kolem něj mluvili, plakali a házeli na rakev hrsti hlíny, ale Pavel měl pocit, že se to všechno odehrává někomu jinému.
„Odpočívej v pokoji, sestřičko…“ vzlykala Jana.
Sotva ji slyšel. Slova už nic neznamenala.
Kněz dokončil modlitbu a jeden příbuzný po druhém pronášel vzpomínky. Čím déle Pavel poslouchal, tím podivnější mu připadaly. Všichni mluvili o dokonalé ženě, která snad nikdy neexistovala. Skutečná Lenka byla živá, někdy tvrdohlavá, někdy slabá, občas odpovídala ostře a ráno si nedokázala představit den bez svého oblíbeného kávového nápoje. Tady z ní však vytvářeli uhlazený, pohodlný obrázek bez jediné vady.
Najednou se mu zatmělo před očima.
„Potřebuji na vzduch,“ řekl tiše Janě.
„Jdi. My to tady dokončíme.“
Pavel se pomalu vydal k bráně. Všechno už skončilo. Rozloučení proběhlo. Teď se měl vrátit domů — do prázdného bytu, do ticha a do života bez ní.
U východu seděla na oprýskané lavičce dívka asi jedenáctiletá. Byla hubená, v příliš velkém obnošeném kabátu. U nohou měla plechovku s několika mincemi.