V den svých jednadvacátých narozenin byla slepá Anežka provdána za žebráka od mešity — netušila však, že její otec tímto sňatkem ukrývá dávný zločin

Anežka nepoznala světlo ani na jediný okamžik svého života. Od narození žila ve tmě, v níž neměly věci barvy, obrysy ani tváře. Její otec se k ní nikdy nechoval jako k milované dceři. Spíš ji vnímal jako břemeno, které mu osud nešťastně uložil na ramena. Zatímco její dvě sestry vyrůstaly obklopené péčí, slýchaly chválu a těšily se obdivu okolí, o Anežce se doma téměř nemluvilo. Jako by její existence představovala rodinné tajemství, za které se všichni styděli.

Po smrti matky se všechno ještě zhoršilo. Z domu zmizelo i poslední teplo a otec se přestal namáhat předstírat, že mu na osudu slepé dcery záleží.

Když Anežka dovršila jednadvaceti let, dveře jejího pokoje se bez zaklepání otevřely. Otec zůstal stát na prahu a chladným hlasem oznámil:

— Zítra se vdáš.

Anežka k němu otočila hlavu.

— Za koho?

— Za žebráka, který sedává u mešity a prosí o almužnu.

Několik vteřin si říkala, že jeho slovům špatně rozuměla.

Brzy však pochopila, že žádný omyl nenastal.

O jejím životě bylo rozhodnuto bez ní.

Následujícího dne proběhl náboženský sňatek.

Po obřadu vložil otec dceři do rukou malou tašku s několika věcmi. Pak se obrátil k jejímu novému manželovi a bez sebemenšího pohnutí řekl:

— Od této chvíle je tvoje starost.

Potom odešel.

Neobjal ji.

Ani se s ní nerozloučil.

Neřekl jí jediné slovo na cestu.

Působil, jako by se konečně zbavil něčeho, co celé roky považoval za obtíž.

Muž se jmenoval Matěj.

Odvedl Anežku do malé chatrče na okraji vesnice.

Čekala, že ji tam potká ještě větší bída než doma. Připravovala se na hlad, samotu i další ponižování.

Velmi brzy ale zjistila, že se mýlila.

Matěj byl pozorný a laskavý člověk. Za chladných nocí jí přikrýval ramena vlastní přikrývkou, pomáhal jí najít cestu po domě, nosil vodu, vařil a mluvil s ní tak jemně, jako by vedle něj seděl někdo nesmírně vzácný.

Poprvé v životě Anežka cítila, že ji někdo potřebuje ne z lítosti, ale z opravdového citu.

Dny plynuly.

Z dnů se staly týdny.

A v jejím srdci pomalu zakořenila láska k muži, kterého si sama nikdy nevybrala, přestože se vedle něj cítila svobodněji než kdy dřív.

Některé věci jí však nedopřávaly klid.

Matěj občas na několik hodin zmizel a neřekl, kam odchází. Někdy ho lidé z vesnice zdravili způsobem, který se k obyčejnému žebrákovi vůbec nehodil. Někteří před ním dokonce projevovali úctu, jako by o něm věděli mnohem víc, než dávali najevo.

A pokaždé, když se Anežka zeptala na jeho minulost, odpověděl téměř stejně:

— Ne vždy jsem byl takový, jak mě vidíš dnes.

Jednoho dne na tržišti k Anežce přistoupila její starší sestra Klára a pevně ji uchopila za ruku.

— Je mnoho věcí, o kterých nevíš, — zašeptala.

— O čem mluvíš?

Klára se naklonila blíž.

— Muž, za kterého tě otec provdal, není tím, za koho se vydává.

Anežce se rozbušilo srdce.

— Co tím chceš říct?

Sestra ztišila hlas ještě víc.

— Otec tě za něj neprovdal proto, že je chudý.

Na okamžik se odmlčela.

— Skutečný důvod je úplně jiný.

Anežka se po zbytek dne nedokázala soustředit na nic jiného. Večer, když spolu s Matějem zůstali sami, už napětí nevydržela.

— Řekni mi pravdu. Kdo doopravdy jsi?

Matěj dlouho mlčel.

Potom si sedl vedle ní, sevřel její ruce ve svých dlaních a tiše pronesl:

— Doufal jsem, že se to nikdy nedozvíš právě tímto způsobem.

Anežčin dech ztěžkl.

— O čem mluvíš?

Matěj se zhluboka nadechl.

Pak řekl:

— Tvůj otec od začátku věděl, kdo jsem.

Prsty se jí rozechvěly.

Snažila se pochopit, co právě slyšela.

— Proč tedy předstíral, že tě vidí poprvé?

Matěj vstal a přešel k oknu.

Několik okamžiků hleděl ven.

— Protože potřeboval, aby tomu všichni věřili.

V chatrči se rozhostilo nezvyklé ticho. Za stěnami šuměl vítr, větve starého stromu skřípaly o sebe a v dálce zaštěkal pes.

Anežka ty zvuky vnímala, ale měla pocit, že se pod ní rozpadá celý svět, který dosud znala.

— Řekl jsi, že otec věděl, kdo jsi. Matěj není tvoje skutečné jméno?

Muž se obrátil.

— Není.

— Jak se tedy jmenuješ?

— Mé pravé jméno zná jen několik lidí. Tady mi začali říkat Matěj až později.

Anežkou projel chlad.

— Kdo tedy jsi?

Neodpověděl hned. Každé další slovo jako by pro něj bylo příliš těžké.

— Před několika lety patřila moje rodina k nejváženějším v celém kraji. Měli jsme sady, půdu i obchodní domy. Lidé chodili za mým otcem pro radu. Nevážili si ho jen kvůli majetku. Byl čestný a nikdy nikoho nepodvedl.

Anežka mlčky poslouchala.

— Potom se objevili lidé, kteří zatoužili po našem majetku. Zfalšovali listiny, podplatili úředníky a obvinili mého otce ze zločinů, které nespáchal. Náš dům nám vzali. Půdu zabavili. Příbuzné rozehnali. Já jsem musel zmizet.

Matěj se odmlčel.

— Tehdy jsem začal žít pod cizím jménem.

Anežka se opatrně zeptala:

— Co s tím má společného můj otec?

Matěj si pomalu znovu sedl.

— Byl jedním z těch, kteří pomohli zničit mou rodinu.

Ta slova ji zasáhla prudčeji než všechno předtím.

— Ne…

— Mého otce dobře znal. Obchodovali spolu.

— Jak to víš?

— Viděl jsem důkazy.

Matěj přešel ke staré truhle v rohu místnosti. Zvedl víko a vytáhl balíček zabalený v látce. Anežka zaslechla šustění papíru.