— Jsou tu dopisy mého otce. Podařilo se je vynést z domu ještě před požárem.
Anežka se konečky prstů dotkla pevných listů.
— Co v nich stojí?
— Jméno člověka, který za peníze souhlasil s falešným svědectvím proti naší rodině.
Matěj se na chvíli odmlčel.
— Byl to tvůj otec.
Po Anežčiných tvářích začaly pomalu stékat slzy.
Všechno v ní se bránilo uvěřit.
Nechtěla přijmout jediné slovo z toho, co slyšela.
Jenže vedle ní seděl člověk, který se k ní za celý život jako jediný choval s opravdovou něhou. A muž, kterého Matěj obviňoval, byl její otec — člověk, jenž nikdy neskrýval svůj odpor k vlastní dceři.
— Proč sis mě tedy vzal?
Matěj zavřel oči.
— Protože ty neneseš odpovědnost za jeho činy.
— Ale ty jsi všechno věděl?
— Ano.
— A přesto jsi souhlasil?
Přikývl.
— Nejprve jsem odmítl. Nechtěl jsem z tebe udělat nástroj pomsty.
Anežka mlčela.
— Pak jsem tě jednou uviděl před vaším domem. Seděla jsi sama na dvoře a mluvila sis pro sebe. Tehdy jsem pochopil, že přede mnou stojí člověk, který celý život trpí kvůli něčemu, co sám nikdy neudělal.
Jeho hlas zněl tiše.
— Rozhodl jsem se, že ti už nikdo další bolest nepřidá.
Anežka si zakryla tvář dlaněmi.
V mysli se jí vynořily staré vzpomínky.
Otec ji nikdy neoslovoval něžně.
Před návštěvami ji schovával.
Zakazoval jí vycházet mezi cizí lidi.
Za její slepotu se celý život styděl.
Najednou všechno začalo vypadat jinak.
— Takže se mě chtěl jednoduše zbavit?
Matěj dlouho neodpovídal.
— Myslím, že důvod byl ještě horší.
— Co může být horší?
— Bál se, že jednoho dne vyjde pravda najevo.
Anežka se zamračila.
— Ale proč by se to týkalo právě mě?
Matěj se vrátil ke truhle.
— Po smrti tvé matky zůstala jedna věc, o které tvůj otec nejspíš nevěděl.
— Jaká věc?
Vytáhl malý kožený váček. Uvnitř cosi tiše cinklo.
Potom vložil předmět do Anežčiny dlaně.
Kov byl studený.
Byl to prsten.
Na jeho povrchu byl vystouplý, neobvyklý vzor. Anežka po něm přejela prsty a náhle znehybněla.
— Tenhle obrazec už jsem někdy cítila.
— Ano.
— Kde?
— Takový prsten nosila tvoje matka.
Anežka prudce zvedla hlavu.
— Ty jsi znal mou matku?
— Ano.
— Jak?
— Několikrát se tajně setkala s mým otcem.
Anežka tomu nerozuměla.
— Proč?
— Pokoušela se zastavit spiknutí.
Jméno její matky v tu chvíli získalo úplně jiný význam.
Celý život ji Anežka vnímala jako tichou ženu, která se nedokázala postavit svému manželovi. Teď však poprvé slyšela, že její matka bojovala.
— Věděla o všem?
— Téměř o všem.
— Proč mi tedy nic neřekla?
Matěj sklonil hlavu.
— Chtěla ti to říct.
— Kdy?
— Jenže už to nestihla.
Anežka sevřela prsten v dlani.
Cítila, že to nejdůležitější ještě stále nebylo vysloveno.
— Po její smrti tvůj otec prohledal celý dům, — pokračoval Matěj. — Hledal dopisy, zápisky, jakýkoli důkaz. Jednu věc ale nenašel.
— Co?
— Deník tvé matky.
Anežka sebou trhla.
— Ten deník existuje?
— Ano.
— Kde je?
Matěj zavrtěl hlavou.
— Zatím to nevím. Někdo ho však ukryl dřív, než začal tvůj otec hledat.
Teď už všechno dávalo smysl.
Otec ji narychlo provdal za muže, kterého všichni považovali za bezdomovce a žebráka. Pravděpodobně doufal, že se Anežka už nikdy nevrátí domů a že Matějovým slovům nebude nikdo věřit.
Jenže jeho plán se začínal hroutit.
Někde stále existoval matčin deník.
A možná v něm byla jména, data i důkazy o tom, co se před lety skutečně stalo.
Anežka ještě netušila, že právě té noci se u jejich chatrče objevili lidé, kteří po těchto zápiscích pátrali také.
Noc byla neklidná.
Matěj se probudil ještě před rozedněním. Z dálky k němu doléhal tlumený zvuk koňských kopyt. Opatrně vyšel ven a okamžitě pochopil, že nebezpečí je blízko.
U lesa stálo několik ozbrojených jezdců.
Zatím se k domu nepřibližovali.
Jako by čekali na rozkaz.
Matěj se rychle vrátil dovnitř.
— Musíme odejít.
Anežka byla v okamžiku vzhůru.
— Přišli kvůli deníku?
— Nebo kvůli nám.
Pomohl jí projít zadními dveřmi. Anežka se pevně držela jeho ruky a kráčela za ním bez jediné známky strachu.
Ještě nikdy ji nezradil.
Věřila mu.
Zamířili ke starému opuštěnému sadu. Kdysi tam stával dům, z něhož dnes zbyly jen popraskané a napůl zbořené zdi.
Podle slov Matějovy matky tam Anežčina matka během svých tajných setkání několikrát přicházela.
Když dorazili k ruinám, Matěj začal prohledávat okolí. Anežka stála vedle něj a soustředěně naslouchala.
Najednou se zastavila.
— Počkej.
— Co se děje?
— Cítím tu známé byliny.
Matěj se překvapeně otočil.
— Jaké byliny?
— Stejně voněl dům, když je matka používala.
Anežka si klekla a začala dlaněmi přejíždět po zemi u zborcené zdi. Po několika okamžicích ucítila pod prsty dřevěný okraj.
— Něco tu je.
Matěj okamžitě odhrnul hlínu.
Pod vrstvou zeminy se ukrývalo malé dřevěné víko. Zvedl je a uvnitř spatřil předmět zabalený v látce.
Byl to silný sešit.
Matčin deník.
Sotva stačili nález ukrýt, ozvaly se nedaleko cizí hlasy.
Nezbylo jim nic jiného než utéct lesem.
Teprve večer dorazili k domu starého imáma, kterému Matěj důvěřoval ze všech lidí nejvíc. Stařec si jejich vyprávění vyslechl, potom deník otevřel.