Jan nikdy neuměl lhát přesvědčivě. Když v ložnici skládal oblečení do kufru, úzkostlivě se vyhýbal pohledu Markéty, ženy, se kterou sdílel život téměř deset let.
„Konference na celý týden,“ pronesla Markéta a opřela se o dveřní rám. „A samozřejmě u moře, přesně tam, kam lidé jezdí odpočívat.“
„No…“ zamumlal Jan a zastrčil plavky pod hromádku košil. „Firma všechno platí. Bylo by hloupé nabídku odmítnout.“
„Pojede s tebou i Veronika?“ Markétin hlas nezněl jako otázka. Spíš jako unavené konstatování něčeho, co už dávno věděla.
Jan na okamžik znehybněl. Potom pokračoval ve skládání věcí, jako by nic neslyšel.
„Ano. Má na starosti prezentaci. Je to pracovní cesta.“
„Jistě,“ odpověděla Markéta a založila si ruce na prsou. „Stejně jako ten firemní večírek loni, kdy jste všichni ‚pracovali‘ až do čtyř ráno.“
„Zase to začíná?“ Jan prudce zaklapl kufr. „Už jsem ti vysvětloval, že šlo o důležitý projekt.“
„O projekt, kvůli kterému jsi musel smazat všechny zprávy z telefonu?“
Jan položil kufr na postel a konečně se na ni podíval.
„Nebudu se o tom hádat. Letadlo mi letí za tři hodiny.“
„Pozdravuj svou ‚kolegyni‘,“ řekla Markéta, ustoupila ode dveří a uvolnila mu cestu. „A hezky si odpočiň.“
Jan cosi zabručel a zamířil ke dveřím.
Markéta zůstala uprostřed ložnice sama. Dlouho hleděla na jejich společnou fotografii položenou na nočním stolku. Pak sáhla po telefonu a s rozhodným výrazem začala hledat číslo člověka, který jí mohl pomoci.
V polovině června bylo u moře příjemně. Voda měla ideální teplotu a vlny nebyly příliš silné. Jan ležel pod slunečníkem a pozoroval Veroniku, jak plave několik metrů od břehu. Její opálené tělo se třpytilo na slunci a přitahovalo pohledy ostatních rekreantů.
„Pojď za mnou!“ zavolala a zamávala mu. „Voda je úžasná!“
Jan se zvedl, ale zůstal sedět na okraji lehátka.
Veronika doplavala až k němu, objala ho kolem krku a usmála se.
„Na co myslíš? A neříkej mi, že na práci.“
„Na nic. Jen jsem si uvědomil, že jsem před odjezdem neposlal jednu zprávu.“
„Lháři,“ zašeptala pobaveně a lehce ho políbila na tvář. „Myslíš na svou ženu, viď?“
Jan se zamračil.
„Domluvili jsme se, že o tom tady nebudeme mluvit.“
„Dobře, dobře,“ uklidňovala ho Veronika. „Tak co kdybychom doplavali k bójce?“
Večer večeřeli v restauraci s výhledem na moře. Veronika si oblékla nové šaty, které si předchozího dne koupila v malém butiku u pobřeží. Jan sledoval, jak poslední paprsky slunce zlatí její kůži. Byla krásná. Přesto cítil uvnitř neklid, který nedokázal zahnat.
„Zítra bychom mohli vyrazit na výlet do kopců,“ navrhla Veronika a usrkla vína. „Chci si pořídit hezké fotografie na sociální sítě.“
„Jasně,“ přikývl Jan. „A cestou koupíme nějaké suvenýry.“
„Markéta má ráda suvenýry?“ zeptala se Veronika s předstíranou dětskou zvědavostí.
Jan se pousmál, ale v očích mu zůstal stín.
„Prosil jsem tě, abys to téma neotvírala.“
„Promiň,“ řekla Veronika a položila mu ruku na předloktí. „Jenže dřív nebo později to budeš muset vyřešit. Nemůžeme se navždy schovávat.“
„Já vím,“ odpověděl Jan pochmurně. „Až se vrátíme, promluvím si s ní.“
„Opravdu?“ Veronice se v očích rozsvítila naděje. „Slib mi to.“
„Slibuju.“
Týden utekl rychleji, než čekali. Koupali se, opalovali, vyráželi na výlety, jedli v dobrých restauracích a noci trávili v hotelovém pokoji. Jan téměř přestal myslet na domov i na to, co ho tam čeká.
Téměř.
Na letišti se s ním Veronika dlouze objala.
„Nezapomeň na svůj slib,“ řekla tiše a dotkla se rty jeho rtů. „Budu čekat, až mi zavoláš.“
„Nezapomenu,“ zamumlal Jan a jen nerad ji pustil. „Ozvu se hned, jak si s ní promluvím.“
Z bezpečnostních důvodů si koupili letenky na různé spoje.
Během letu si Jan objednal whisky a v duchu si zkoušel, co Markétě řekne. Po deseti letech manželství jejich vztah připomínal soužití dvou cizích lidí. Přesto měl v sobě podivný strach. Možná proto, že si poprvé měl připustit, jak vážné důsledky jeho rozhodnutí může mít.
Pozdě večer zastavil před domem taxík. Jan zaplatil řidiči a ještě chvíli seděl bez hnutí, zatímco z okna pozoroval svůj byt. V obývacím pokoji se svítilo. Markéta tedy nespala.
Zhluboka se nadechl a vystoupil.
Dveře se otevřely téměř neslyšně. Kufr nechal na chodbě a chvíli naslouchal. Z obýváku se ozývala tichá hudba a hlasy.
„Nejspíš se dívá na televizi,“ pomyslel si, zul si boty a vykročil za zvukem.
To, co spatřil, ho přimělo zůstat stát jako přikovaného.
Uprostřed obývacího pokoje stál slavnostně prostřený stůl. Na něm byla láhev šampaňského, dort a svíčka ve tvaru čísla deset.
Markéta seděla na pohovce. Nebyla však sama. Vedle ní stál vysoký blonďatý muž, kterého Jan nikdy předtím neviděl. Oba se smáli a cizinec jí položil ruku na rameno.
„Co… co se tady děje?“ vypravil ze sebe Jan chraplavě a vstoupil do místnosti.
Markéta sebou trhla a otočila se k němu.
„Jene? Ty už jsi zpátky?“ Překvapeně pohlédla na hodiny. „Čekali jsme tě až za dvě hodiny.“
„Kdo je on?“ Jan střídavě hleděl na ni a na neznámého muže.
Blonďák vstal a s úsměvem k němu natáhl ruku.