„Lukáš. Těší mě.“
Jan jeho ruku nepřijal.
„Markéto, co to má znamenat? Proč slavíte?“
„Ty sis nevzpomněl?“ zeptala se Markéta. „Dnes máme desáté výročí svatby.“
Jan měl pocit, že se pod ním propadla podlaha.
Bylo to jejich výročí. Úplně na něj zapomněl. A co bylo ještě horší — celý týden strávil s jinou ženou, zatímco jeho manželka doma připravovala oslavu a plánovala jejich společnou budoucnost.
„A rozhodla ses ho oslavit s ním?“ ukázal Jan na Lukáše.
Muž se klidně usmál a znovu se posadil.
„Nebojte se. Jsem tu jen pracovně.“
„Pracovně?“ Jan sevřel ruce v pěst. „U mě doma? Večer? U šampaňského?“
„Lukáš je bytový designér,“ vysvětlila Markéta klidně. „Chtěla jsem během tvé nepřítomnosti nechat předělat byt. Měla to být moje překvapení k výročí.“
„Za jediný týden?“
„Nejen obývací pokoj,“ řekla Markéta, vstala a pokynula mu, aby ji následoval. „Pojď. Ukážu ti zbytek.“
Jan šel za ní jako ve snu.
V ložnici se změnilo téměř všechno. Na stěnách byly nové tapety, u postele stály jiné lampy a nad čelem visely nové obrazy. Dokonce i postel byla úplně jiná.
„To je…“ Janovi došla slova.
„Líbí se ti to?“ zeptala se Markéta s opatrnou nadějí. „Už dlouho jsem chtěla něco změnit. Říkala jsem si, že když budeš na konferenci, je to ideální příležitost.“
Jan si všiml, jak zdůraznila poslední slovo. Uvnitř sebou trhl.
„Je to… opravdu nečekané,“ řekl nakonec.
„A to ještě není všechno.“
Markéta otevřela dveře do místnosti, která dosud sloužila jako jeho pracovna.
Jan se zastavil na prahu. Nedokázal udělat další krok.
Pracovna zmizela. Místo ní vznikl dětský pokoj. Stěny byly vymalované světle modře, u okna stála malá postýlka a na policích ležely hračky. Na komodě seděl plyšový medvídek.
„Co to je?“ zašeptal.
Markéta se objala rukama. Náhle působila křehce a nejistě.
„Chtěla jsem ti to říct právě dnes. Jsem těhotná, Jene. Jsem ve čtrnáctém týdnu.“
Čas se na okamžik zastavil.
Jan hleděl na její lehce zakulacené břicho, kterého si při příchodu vůbec nevšiml, potom na dětskou postýlku a nakonec na medvídka položeného na polici.
„Těhotná?“ zopakoval. To slovo mu připadalo cizí. „Ale… my přece…“
„Vzpomínáš si na noc před svou služební cestou?“ Markéta se slabě usmála. „Trochu jsme pili.“
Jan si vzpomněl. Bylo to před třemi měsíci. Jeden z mála okamžiků blízkosti, které mezi nimi v poslední době ještě zůstaly.
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Chtěla jsem mít jistotu. Čekala jsem na správnou chvíli.“ Markéta pokrčila rameny. „Pak jsi ale oznámil svou ‚konferenci‘ s Veronikou.“
Jan zbledl.
„Ty jsi to věděla?“
„Samozřejmě.“ Markéta se mu pevně zadívala do očí. „Nejsem hloupá, Jene. Přesto jsem ti chtěla dát šanci. Chtěla jsem dát šanci nám všem.“
Položila si dlaň na břicho. To jednoduché gesto najednou proměnilo celou situaci v něco skutečného. Čekali dítě. Jejich dítě.
„Markéto, já…“
„Nic neříkej,“ zastavila ho tiše. „Vraťme se do obýváku. Lukáš už chtěl odejít. Připijeme si šampaňským a potom si promluvíme.“
Jan mlčky přikývl a následoval ji zpět.
Lukáš už si v obývacím pokoji balil věci.
„Tak všechno nejlepší k výročí,“ řekl a podal Janovi ruku, kterou tentokrát Jan bezmyšlenkovitě přijal. „A gratuluji k přírůstku. Máte úžasnou ženu.“
„Ano,“ odpověděl Jan ochraptěle. „Děkuji.“
Když designér odešel, Markéta se vrátila se dvěma sklenicemi. Jedna byla naplněná šampaňským, ve druhé byla tekutina připomínající džus.
„Na nás?“ podala mu sklenku.
Jan si ji vzal, ale nedokázal ji pozvednout.
„Markéto, musím ti něco říct.“
„Já vím,“ odpověděla klidně. „O Veronice, o vašem vztahu i o tom, že s ní chceš odejít.“
Jan se na ni ohromeně podíval.
„Jak… jak to víš?“
„Tvůj telefon se před odjezdem vybil, vzpomínáš? Vzal sis můj starý, abys mohl zavolat taxík. Přihlásil ses do něj svým účtem a zapomněl ses odhlásit. Všechny vaše zprávy se mi zobrazily. Jedna po druhé.“
Jan cítil, jak mu z tváře mizí barva.
Markéta četla všechno. Jeho rozhovory s Veronikou, jejich plány do budoucna, sliby, že se rozvede. Každé slovo, které jí mělo zůstat skryté.
„Nevím, co říct,“ vydechl.
„Tak nic neříkej.“ Markéta k němu přistoupila. „Odpověz mi jen na jedinou otázku. Miluješ ji?“
Jan otevřel ústa, ale žádná odpověď nepřišla.
Myslel si, že Veroniku miluje. Celý týden tomu věřil. Teď však stál v jejich bytě, díval se na Markétu, na nově zařízený domov a na pokoj připravený pro dítě. Najednou si nebyl jistý vůbec ničím.
„Nevím,“ přiznal upřímně. „Jsem zmatený.“
Markéta přikývla, jako by přesně takovou odpověď očekávala.
„Dobře.“
Vzala mu nedotčenou sklenici a postavila ji vedle své.
„Dám ti týden. Sbal si věci a bydli u přátel, u rodičů nebo v hotelu. Je mi jedno kde. Promysli si všechno — nás dva, dítě i své vlastní pocity. Za týden se vrať a řekni mi, pro co ses rozhodl.“
„A co když se rozhodnu odejít?“ zeptal se Jan tiše.
Markéta na chvíli zavřela oči. Bylo vidět, jak moc ji ta představa bolí.
„Pak tě nechám jít,“ odpověděla. „A poděkuju ti za upřímnost.“
Jan zůstal stát uprostřed obývacího pokoje. Před týdnem odjížděl za novým životem, o kterém byl přesvědčený, že po něm touží. Teď před ním stály dvě možnosti — jedna postavená na tajemství a vášni, druhá na společné minulosti, odpovědnosti a dítěti, které se mělo narodit.
Poprvé po dlouhé době nemohl své rozhodnutí odložit ani předstírat, že se nic neděje. Tentokrát měl před sebou jediný týden, aby zjistil, kým vlastně je a koho skutečně miluje.