— Terezo, neviděla jsi mou pruhovanou košili?
Z pokoje se ozval Petrův hlas a hned nato zacinkaly ramínka. Manžel ve skříni nervózně prohraboval oblečení.
— Je na druhé polici.
Za chvíli se ozval nespokojeně:
— Vždyť je celá pomačkaná!
— Žehlička je na balkoně. Prkno stojí za skříní.
Tereza zatím stála v předsíni před zrcadlem a zapínala si pásek hodinek. Na skříňce vedle ní ležela pevná vínová obálka. V levém dolním rohu byl stále patrný starý mastný flek, který za dlouhé měsíce nezmizel.
Do chodby vešel Petr. Na cestě si právě natahoval pomačkanou košili.
Pracoval jako manažer ve velkém obchodě s autodíly. Většinu dne telefonoval se zákazníky a prodával jim brzdové destičky. Doma se však choval, jako by se všechny běžné starosti měly vyřešit samy, bez jeho přičinění.
— Nic žehlit nebudu. Už tak jdeme pozdě, — prohlásil a upravil si límec.
Pak si všiml obálky na skříňce.
— Kolik jsi tam dala?
— Dost.
Petr se zamračil.
— Terezo, nezačínej zase mluvit v hádankách.
Přistoupil blíž a natáhl ruku po obálce. Tereza ji však klidně přikryla dlaní.
Petr pokračoval:
— Mamince je šedesát. To není jen tak nějaké narozeniny. Přijdou všichni příbuzní i její kolegyně ze SVJ. Nechci vedle Martina vypadat jako chudý příbuzný. On jí dokonce koupil plazmovou televizi. Musíme dát aspoň třicet tisíc korun. Pořádnou kulatou částku.
Tereza schovala obálku do kabelky.
— A kde teď vezmeme volných třicet tisíc?
— Nějak to zařídíme.
— Petře, za čtyři dny platíme další splátku hypotéky. A minulý týden sis koupil nová litá kola na auto. Když teď vytáhneme ještě tolik peněz, rozpočet nám jednoduše nevyjde.
Manžel podrážděně mávl rukou.
— Nezačínej zase s těmi svými účetnickými výpočty.
Vytáhl z kapsy bundy klíčky od auta.
— Nějak si poradíme. Kdyby bylo potřeba, půjčím si v práci do výplaty. Maminka pro nás tolik udělala. Nemůžeme jí to alespoň jednou pořádně oplatit?
— Nějak si poradíme, — zopakovala tiše Tereza.
Tahle věta byla Petrova oblíbená.
Používal ji pokaždé, když se mu nechtělo zabývat nějakým problémem právě teď.
Přesně stejná slova slyšela Tereza před rokem a půl, když seděli v hotelovém pokoji mezi roztrhanými kusy dárkového papíru po vlastní svatbě.
Tehdy je oslava stála skoro půl milionu korun.
Polovinu částky si Tereza našetřila sama. Pracovala jako rozpočtářka při rekonstrukcích bytů, brala další zakázky, přejížděla mezi novostavbami s metrem v ruce a připravovala kalkulace.
Zbytek museli financovat půjčkou.
Petrova matka Ludmila trvala na velké svatbě. Vysvětlovala to tím, že jako předsedkyně SVJ musí pozvat své kamarádky, známé i další předsedy domů.
Během svatebního večera pronesla dlouhý a dojemný projev o tom, jak důležité je mladou rodinu podporovat.
Potom za potlesku všech hostů slavnostně předala synovi a snaše pevnou vínovou obálku.
Při fotografování strýc Karel nešikovně mávl rukou, v níž držel jednohubku. Kousek uzeného lososa dopadl přímo na roh obálky.
Tereza se tehdy ještě pokoušela mastnou skvrnu odstranit vlhkým ubrouskem.
Pozdě v noci, už v hotelu, novomanželé obálku otevřeli.
Uvnitř nebylo nic.
Vůbec nic.
Ani jediná bankovka.
Petr přecházel po pokoji v rozepnuté košili a horečně hledal vysvětlení.
— Maminka byla prostě ve stresu. Vždyť to chápeš — svatba, hosté, hostina, všechno najednou. Nejspíš tam peníze zapomněla vložit. Zítra jí zavolám a zjistím, co se stalo. Nějak to vyřešíme, jen se tím tolik netrap.
Druhý den jí nezavolal.
Ani o týden později.
Nakonec se Tereza vydala za tchyní sama.
Kancelář SVJ se nacházela v přízemí obyčejného panelového domu.
Ludmila seděla za mohutným stolem. Jako vždy měla přes přísnou halenku oblečenou pletenou vestu. Před sebou rozkládala vyúčtování a složenky.
Tereza položila na stůl onu vínovou obálku.
— Zapomněla jste?
Ludmila zvedla hlavu a dlouze se na snachu podívala.
— Děvenko, já nic nezapomínám. Spravuji pět domů. Dluhy každého nájemníka si pamatuji do poslední koruny.
Tereza její pohled opětovala.
— Takže jste nám před stovkou hostů schválně předala prázdnou obálku?
Tchyně odpověděla naprosto klidně:
— Můžeš to považovat za mé zásadové rozhodnutí.
Odsunula papíry stranou.
— Do naší rodiny jsi přišla, když už jsi měla všechno připravené. Pobíháš se svým metrem po cizích bytech a počítáš rozpočty pro nějaké zaprášené stavebníky. Je to vůbec práce pro ženu? Žádná prestiž. Zato můj Petr je perspektivní muž. Nehodlám ze své kapsy financovat tvoje ambice. Nejdřív dokaž, že si naši rodinu zasloužíš, a nauč se vytvářet skutečné domácí pohodlí. Teprve potom se můžeme bavit o pomoci.
Tereza se nehádala.
Mlčky obálku vzala, uložila ji do desek s pracovními výkresy a odešla.
Petrovi o tom rozhovoru nic neřekla.
K čemu by to bylo?
Určitě by zase začal vysvětlovat, že jeho matka byla unavená, řekla něco nevhodného a Tereza by ji měla chápat.
— Hej! Ty nejdeš?
Manželův hlas ji vrátil do přítomnosti.
Petr už stál na schodišti a netrpělivě mačkal tlačítko výtahu.
— Jdu.
Tereza zamkla byt a vydala se za ním.
Téměř celou cestu do restaurace jí Petr kázal.